Stručný přehled historického vývoje památkové péče na území České republiky.

Počátky péče o kulturní dědictví v tom smyslu, jak je chápeme dnes, spadají až do 18. století, kdy osvícenský absolutismus vytvořil nosnou plochu pro stanovení obecně závazných pravidel tehdejší památkové péče. Nelze však hovořit o systematické práci na poli ochrany kulturních statků. Péče o tyto hodnoty spočívala především v rovině religiózní, případně byly velkolepá sídla či nákladné a drahé šperky či vybavení domácností jakousi vizitkou společenského postavení. Zachování starších artefaktů bylo však také důsledkem mnoha jiných motivů, jako např. národního cítění nebo prosté využití vhodných uměleckých děl nebo architektonických článků pro soudobé účely.

 Až období vlády Marie Terezie znamenalo posun ve vývoji péče státní moci o kulturní dědictví. Tereziánské reformy měly širokou platnost a pochopitelně se dotýkaly také památek a jejich zachování. Jedním z nejstarších obecně závazných nařízení byl dvorský dekret z 24. 2. 1776, doplněný dekretem z 5. 3. 1812. Oba tyto dekrety upravovaly povinnosti nálezců starožitností, mezi které byly kromě starých mincí zahrnuty i další nalezené pamětihodnosti, jako např. sochy, pohanské modly, zbraně, nádoby a náhrobní kameny. Všechny tyto nalezené předměty měly být zasílány ke dvoru, kabinetu mincí a starožitností k  odkoupení, přičemž jejich cena byla stanovována podle stupně jejich výjimečnosti a vzácnosti. Další z dvorských dekretů byl dekret dvorské kanceláře z 28. 12. 1818, který upravoval vývoz a obchod s uměleckými díly a zvláštnostmi. Zakazoval vyvážet obrazy, sochy, antiky, sbírky mincí a mědirytin, vzácné rukopisy, kodexy a prvotisky a vůbec takové předměty umění a literatury, které přispívají ke slávě státu a jejich prodejem by vznikla těžko nahraditelná a podstatná ztráta.

 Rakouské či Rakousko – uherské památkové instituce byly ve své době nejmodernější v Evropě, což dokládá i ta skutečnost, že tzv. Ústřední komise pro zajišťování a zachování stavebních památek byla zřízena nejvyšším rozhodnutím z 31. 12. 1850 při Ministerstvu obchodu, průmyslu a veřejných prací. Její stanovy byly schváleny v roce 1853 a v roce 1859 byla převedena k Ministerstvu kultu a vyučování, kde byla výrazně osamostatněna. Vzhledem k tomu, že z počátku se měla věnovat péči o nemovité památky stavební, převažovali v jejím složení architekti. Ke komisi příslušel i pomocný sbor 120 konzervátorů a dopisovatelů. Teprve v roce 1872 byla její působnost rozšířena i na památky movité a tato změna přinesla i nový název – Komise k vyhledávání a zachování uměleckých a historických památek. V roce 1911  byla komise přebudována na odborný úřad, spojený s vědeckým ústavem pro výzkum a odbornou inventarizaci uměleckého majetku ve státě. C. K. ústřední komise pro zachování památek měla vykonávat bezprostřední veřejnou péči s cílem, aby umělecké a historické památky byly vyhledány a zachovány.

            Celou řadou právních předpisů byla upravena i oblast obchodu se starožitnostmi. Ministerstva kultu a vyučování, zahraničního obchodu, vnitra, spravedlnosti, financí, obchodu, živností a veřejných staveb.

            Nový stát – Československo – převzal staré platné normy již neexistující rakousko – uherské monarchie, ale již druhý den své existence, dne 29. 10. 1918, doplnil stávající památkové předpisy nařízením Národního výboru č. 13/1918 Sb. o zákaz vývozu uměleckých a historických památek. V dalších letech (vyhláškou ze dne 9. 5. 1925) uvolnilo Ministerstvo obchodu dovoz a vývoz uměleckých předmětů (mědirytiny, ocelorytiny, malby na nejrůznějších materiálech, sochy a reliéfy), současně však platil zákaz vývozu uměleckých a historických památek. Aby se vyloučil omyl nebo přímo úmyslná nezákonná manipulace s uměleckými a historickými předměty, stanovilo Ministerstvo školství a národní osvěty postup, kdy památkové úřady měly vývozcům předmětů, které mají na první pohled charakter umělecké nebo historické památky vydávat potvrzení, zda jde nebo nejde o předmět, jehož vývoz je zakázán.

            V Rakousko – uherské monarchii, ani později v období první samostatné Československé republiky, nedošlo k přijetí speciálního zákona na ochranu památek, i když na osnově zákona se neustále pracovalo. První osnovu zákona zpracovala a říšské radě v roce 1909 předložila Ústřední komise, přepracované znění pak bylo panské sněmovně předloženo v roce 1911. Také po roce 1918 se usilovně pracovalo na právním předpise o ochraně kulturních památek, došlo však pouze ke shodě o obecných principech a zásadách, které měl budoucí zákon pojednat.

            Po skončení druhé světové války měly pro památkovou péči a její následnou právní úpravu naprosto zásadní význam dekrety presidenta republiky (Benešovy dekrety) č. 108/1945 Sb. a zejména pak dekret č. 12/1945 Sb. Po roce 1945 tak přešly jako státní kulturní majetek do státního vlastnictví stovky zámeckých a hradních objektů, řada objektů ve městech a obcích, obzvláště pak v pohraničí, a proto se péče o hrady, zámky a historická jádra měst stala hlavním úkolem památkové péče poválečného období. Zákonem ze dne 16. 5. 1946 č. 137/1946 Sb., o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku, byly zřízeny Národní kulturní komise, které přijímaly do své správy jako státní kulturní majetek nejvýznamnější hrady a zámky a účastnily se vytřiďování kulturního mobiliáře v objektech, které přešly do státního vlastnictví, byly ústředními orgány pro správu státního kulturního majetku. Dalším významným památkovým počinem této doby bylo prohlášení 30 historických jader měst za městské památkové rezervace. Stalo se tak na základě rozhodnutí vlády ze dne 11. 7. 1950. Nakládání s neobyčejně rozsáhlou a významnou skupinou památek sakrálních bylo upraveno vládním nařízením ze dne 25. října 1949 o působnosti a organizaci Státního úřadu pro věci církevní, kdy právě Státní úřad pro věci církevní měl pečovat o hospodářskou stránku ochrany, po odborné stránce měl za povinnost spolupracovat s organizacemi památkové péče, podřízenými Ministerstvu školství, věd a umění.

            Až do roku 1958 nebyla u nás památková péče podložena ani dostatečnou právní normou, ani vyhovujícím systémem institucí a organizací s jednoznačně vymezenými kompetencemi. Právní úprava péče o kulturní dědictví byla roztříštěna do celé řady předpisů, kdy vedle poválečných právních norem doposud platily i opatření Stálého výboru č. 255/1938 Sb., o ochraně věcí umělecky nebo památkově zvláště hodnotných a vládní nařízení č. 274/1941 Sb., o archeologických památkách. Památková péče narážela na celou řadu problémů, a to jak věcných, kdy vznikaly spory o to, zda určitá věc zasluhuje památkovou ochranu, tak také kompetenčních, kdy v některých otázkách nebyla přesně vymezena působnost mezi ústřední a krajské orgány.

            V té době již bylo zřejmé, že vytvoření právní normy, zastřešující problematiku památkové péče, je nezbytné. Proto se přistoupilo k vypracování zákona o kulturních památkách, který byl vyhlášen pod číslem 22 dne 3. 5. 1958 a tento den také nabyl účinnosti. Zákon o kulturních památkách shrnoval dosavadní zkušenosti a výsledky práce na tomto úseku. Zákon vymezil povinnosti spojené s údržbou kulturních památek, stanovil zásady ochrany a evidence kulturních památek, konservace a obnovy i jejich kulturního využití. Zákon č. 22/1958 Sb. však neobsahoval žádná sankční ustanovení. Připouštěl, pokud by bylo ohroženo zachování kulturní památky, která není národním majetkem, aby krajský národní výbor, pokud nedojde k dohodě s vlastníkem, učinil opatření k ochraně kulturní památky, případně odejmul právo nakládat s kulturní památkou. Zákon o kulturních památkách obsahoval zmocnění k vydání celé řady prováděcích předpisů, kdy k nejdůležitějším patří vyhláška MŠK č. 116/1959 Ú.l. o evidenci kulturních památek, vyhláška MŠK č. 117/1959 Ú.l. o národních kulturních památkách, vyhláška MŠK č. 181/1959 Ú.l. o památkových rezervacích, vyhláška MŠK č. 118/1959 Ú.l. o památkových ochranných pásmech, a další, např. o činnosti a organizaci krajských, okresních a místních komisí státní památkové péče a o okresních konzervátorech a zpravodajích státní památkové péče.

            Zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách odpovídal dobovým potřebám státní památkové péče. Od jeho vydání však vývoj státní památkové péče prošel podstatnými kvalitativními i organizačními změnami k závažným úpravám došlo především v oblasti organizace státní správy v souvislosti s novými zákony o národních výborech a o správním řízení, ústavním zákonem o československé federaci, zákonem České národní rady o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, občanským zákoníkem, jakož i v oblasti hospodářsko-právní vydáním hospodářského zákoníku, předpisů o správě národního majetku apod.

V reakci na tento vývoj byl přijat s účinností od 1.1.1988 nový právní předpis – zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči č. 20/1987 Sb., který přinesl některé zásadní změny do dosavadního chápání právní ochrany kulturních památek. Přesně vymezil, na které objekty kulturní hodnoty se vztahuje péče státu jako na kulturní památky, kdy kulturní památky prohlašuje Ministerstvo kultury, určil, že kulturní památky se zapisují centrálně do Ústředního seznamu kulturních památek, zřídil památkovou inspekci jako složku Ministerstva kultury, která dohlíží na dodržování zákona o státní památkové péči a stanovil sankce za porušení zákona. K provedení  zákona o státní památkové péči byl vydán, na rozdíl od předchozího zákona, v první fázi pouze jeden prováděcí předpis, vyhláška Ministerstva kultury č. 66/1988 Sb. V pozdějších letech byl, vzhledem k výrazným změnám právního prostředí v České republice, zákon č. 20/1987 Sb. mnohokrát novelizován a v kontextu těchto změn byl v letech 2007 a 2008 proveden dalšími dvěma vyhláškami. Vyhláškou Ministerstva kultury č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy a Vyhláškou  Ministerstva kultury č. 420/2008 Sb., kterou se stanoví náležitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón.