Vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci,
obracím se na Vás v naléhavé záležitosti, jejíž závažnost určuje i formu, kterou své sdělení činím. Důvody pochopíte, věnujete-li mému sdělení pozornost. Považuji za zcela nezbytné apelovat na naši odpovědnost ve věci církevních restitucí a to z hlediska naší odpovědnosti za budoucnost naší země. V kontextu s následně uvedenými informacemi považuji za alarmující, že podle renomovaného průzkumu 80% občanů naší republiky církevní restituce odmítá. Tento fakt může dominantně dehonestovat Parlament a vládu ČR v očích veřejnosti, zejména v souvislosti s nedozírnými následky, které by mohly církevní restituce mít. Včetně nezpochybnitelného faktu, že pokud nebude Zákon přijat, je rozbití vládní koalice předvídatelné a pravděpodobné – ale přijetí Zákona bude příčinou rozbití vládní koalice a pádu vlády zcela určitě a dojde k němu velmi rychle.
PROTI JSOU TATO FAKTA:
1. Návrh zákona umožňuje prolomení hranice 25. 2. 1948. Zákon tak ohrožuje základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky československé a české demokracie po listopadu.
2. Zákon zakládá základní nerovnost mezi osobami. Především český stát by vědomě poškodil miliony vlastních občanů, fyzické osoby restituenty, vlastníky pozemků pod silnicemi II. a III. třídy, ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu. Majetek se po roce 1989 nevracel žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám. CÍRKVE TAK SAMY ZÁSADNĚ PORUŠUJÍ JIMI DEKLAROVANÝ PRINCIP „CO BYLO UKRADENO, MUSÍ BÝT VRÁCENO“, pochopitelně všem.
3. Největším konsolidovaným vlastníkem nemovitého majetku v České republice se stane (dle kanonického práva) cizí stát – Vatikán, s nímž nemáme upraveny vzájemné vztahy.
4. Zákon díky své konstrukci skrytě zajišťuje, aby objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům byl výrazně větší, než ten, který je předkládán v Zákonu, tedy cca 250 000 hektarů. To je hlavní „trik“ celého Zákona.
5. Vydáním obrovského majetku (navíc daleko za rámec „odhadu“ Zákona) bez jeho řádné evidence a prostorového zobrazení může dojít k ohrožení některých funkcí státu nebo krajů, ohrožení schopnosti poskytovat služby občanům.
6. Evropská komise se podivuje návrhu Zákona a upozorňuje, že jeho schválením se zadlužení českého státu zvýší o dalších 1,5 % a to v době propadu evropských ekonomik jako celku.
7. Vydání majetku církvím, řádům povede nezvratně k dlouhodobé změně politických poměrů v zemi ve prospěch katolických sil, ke změně charakteru českého státu a ohrožení jeho necírkevní podstaty. Návrh Zákona umožňuje prolomení hranice 25. 2. 1948, Zákon ohrožuje základní politický axiom jak domácí, tak i zahraniční politiky československé a české demokracie po listopadu 1989.
1. A to prostřednictvím ustanovení o tom, že stát má vydat věc, která byla součástí původního majetku církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku mimo jiné "nedokončení řízení o nároku nebo neuspokojení nároku'' podle Benešových dekretů, zákona o neplatnosti některých majetkově - právních jednání z doby nesvobody z roku 1946 nebo podle "obdobných právních předpisů''.
2. Hlavní trik uvedeného zákona je v tom, že oprávněná osoba po přijetí zákona prokáže, že jí majetek do 25. 2. 1948 nebyl právoplatně zabrán a tudíž se církevní právnické osoby stanou vlastníky majetku, které tyto osoby vlastnily v rozsahu k roku 1919, tj. před 1. pozemkovou reformou.
3. Ohrožení 25. února 1948 jako základního politického axiomu znamená ztrátu jistoty domácích vlastnických vztahů, destabilizuje vztahy se sousedními státy. Je porušením hráze proti nárokům sudetoněmeckého landsmanšaftu. Československá a česká diplomacie vynaložila obrovské úsilí, aby ve všech mezinárodních smlouvách nebyla tato hranice prolomena. Velkým tématem byla tato otázka i v době jednání o vstupu ČR do EU a byla uhájena. Prolomení hranice 1948 relativizuje řadu zásadních politických dokumentů, jako např. Česko-německou deklaraci, v níž se v čl. IV jasně říká:
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti, právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami, pocházejícími z minulosti (pokud se však právní řád mění, což navrhovaný Zákon o církevních restitucích dělá, Česko-německá deklarace přestává být jakoukoliv ochranou před vznášením nových nároků).
Možná právě to je skrytý smysl celého zákona!
Zákon zakládá základní nerovnost mezi osobami. Především český stát by vědomě poškodil miliony vlastních občanů, fyzické osoby restituenty, vlastníky pozemků pod silnicemi II. a III. třídy, ve svém důsledku ve prospěch bezprecedentního majetkového prospěchu cizího státu. Majetek se po roce 1989 nevracel žádným jiným českým, tím méně cizím právnickým osobám. CÍRKVE TAK SAMY ZÁSADNĚ PORUŠUJÍ JIMI DEKLAROVANÝ PRINCIP „CO BYLO UKRADENO, MUSÍ BÝT VRÁCENO“, pochopitelně všem.
1. Až po nabytí právní moci správního rozhodnutí, že se fyzické osobě pozemek dle zákona 229/1991 Sb. nevydává a že jí přísluší náhrada, mohl být uplatněn tento restituční nárok u Pozemkového fondu, který nominální hodnotu restitučního nároku zjišťoval na základě znaleckého posudku dle příslušné oceňovací vyhlášky v cenách ke dni 24. 6. 1991.
2. Církvi je náhrada ve výši 59 mld. Kč přiznána na základě zcela defektní, nestandardní a nepřezkoumatelné metody, kdy je vycházeno z ničím nepodložených soupisů původního a nevydatelného majetku za použití tržní ceny k datu zabrání. Ve svém důsledku jde o nejméně 4 až 5 násobek hodnoty restitučního nároku pro fyzické osoby. Dojde nepochybně k vlně žalob, ale i k tomu, že stát poškodí své vlastní občany ve prospěch majetkového prospěchu cizího státu Vatikán, s kterým nota bene není sjednána žádná smlouva o vzájemných vztazích. Vatikán není členem EU.
3. Pod silnicemi II. a III. třídy, které byly převedeny na kraje, se nacházejí pozemky tisíců občanů této země. Jejich nároky vznikly dávno a jejich výše je přesně stanovena cenovým předpisem. Tyto nároky nebyly uspokojeny z důvodu nedostatečných finančních prostředků státu, resp. krajů.
4. Žádné jiné právnické osobě, s výjimkou obecně prospěšných sportovních svazů, nebyl vrácen majetek zabraný po 25. 2. l948. Spolu s prolomením hranic z 25. 2.1948 se otevírá prostor pro uplatnění zcela nepředstavitelných nároků prvorepublikových právnických osob a celkové znejistění vlastnictví.
5. Církve a řády prostřednictvím zákona hodlají legalizovat v některých případech skutečnost, že na svých listech vlastnictví eviduje neoprávněně majetek stát, tj. majetek, který jim byl před 25. 2. 1948 právoplatně zabrán (např. královská kanonie premonstrátů na Strahově v k.ú. Úhonice, Chýně, Litovice a Nenačovice).
Největším konsolidovaným vlastníkem nemovitého majetku v České republice se stane (dle kanonického práva) cizí stát - Vatikán, s nímž nemáme upraveny vzájemné vztahy. 1. S tímto státem nemáme smluvně upraveny vzájemné vztahy. Vatikán byl od 1. 7. 2012 zařazen State Departmentem USA na seznam států, kde hrozí praní špinavých peněz. Vatikánská banka IOR, v níž mohou skončit veškeré výnosy z případného prodeje majetku Vatikánu v České republice, se zmítá ve skandálech spojených s praním špinavých peněz.
Zákon díky své konstrukci skrytě zajišťuje, aby objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům byl výrazně větší, než ten, jaký je předpokládán v Zákonu, tedy cca 250 000 hektarů. To je hlavní ,,trik“ celého Zákona.
1. Na základě nepřesných a zmanipulovaných seznamů se předpokládá vydání cca 250.000 ha pozemků. Na základě tohoto ,,předpokladu'' je však v zákonu zformulován princip, jaké pozemky se budou vydávat bez toho, aby byly jakékoliv záruky maximálního objemu vydávaného majetku.
2. Církvím a řádům je tak vystaven bianco šek. Při prolomení hranice 25. 2. 1948, což zákon umožňuje a předpokládá, dojde k tomu, že princip zákona bude uplatněn velmi důsledně a objem vydaného majetku bude daleko vyšší. Zákon však stanoví princip, nikoliv objem majetku! Ten je pouze orientační, resp. úmyslně zavádějící.
3. Zákon je připraven tak, že pokud oprávněné osoby prokáží skutečnost, že k zabrání před 25. 2.1948 došlo neoprávněně, tj. že revize pozemkové reformy schválená zákonem č. 142/1947 Sb. nebyla dokončena, mají na zabrané pozemky nárok. Tím dojde jednoznačně k prolomení data 25. 2. 1948. Návrh zákona by měl jasně stanovit okamžik zabrání podle zákona č. 142/1947 Sb., jak tomu bylo v zákoně 229/1991 Sb. v § 32 odst. 2, kdy k zabrání podle zákona č. 142/1947 Sb. došlo fyzickým zabráním majetku.
4. Příkladem je 7 vybraných katastrálních území ve středních Čechách (k.ú. Nenačovice, Drahelčice, Litovice, Horoměřice, Kněžívka, Chýně a Úhonice). Při důsledném dodržení hranice 25. 2.1948 by nedošlo k vrácení žádného majetku. V případě naprosto reálného prolomení hranice 25. 2. 1948 by došlo k vydání navíc o cca 680 ha! Toto je výsledek porovnání pouze v 7 katastrálních územích.
5. V České republice je celkem 13.027 katastrálních území. Finální objem vydaného majetku tak může být výrazně vyšší, než 250.000 ha
6. Díky povodním v roce 2002 byly zcela zničeny státní archivy ministerstva zemědělství po pozemkové reformě v roce 1919 a její revizi. Stát tak bude v zásadní důkazní nouzi proti církvím a řádům.
Vydáním obrovského majetku (navíc daleko za rámec,,odhadu" Zákona), bez jeho řádné evidenci a prostorovém zobrazení, může dojít k ohrožení některých funkcí státu či krajů, ohrožení schopnosti poskytovat služby občanům.
1. Výjimka ochrany veřejně prospěšných staveb je zjevně nedostatečná, protože ve lhůtě 12 měsíců nelze status veřejně prospěšné stavby zřídit (schválit), bude-li dle zákona již vlastníkem církev, tedy dovedeno do důsledku, stát Vatikán.
Vydání majetku církvím a řádům povede nezvratně k dlouhodobé změně politických poměrů v zemi ve prospěch katolických sil, ke změně charakteru českého státu, ohrožení jeho necírkevní podstaty.
1. Katolická církev není politicky neutrální subjekt, její program je ultrakonzervativní a z hlediska naprosto převažující většiny českých občanů zjevně mimo demokratický názorový proud. Žádná jiná politická síla nebojuje aktivně proti antikoncepci a potratům …
2. Vydáním obrovského majetku zejména katolické církvi dojde k vytvoření zásadní ekonomické nerovnosti mezi politickými silami. Křesťanské strany a křesťanské názorové proudy v hlavních politických stranách výrazně posílí. Občanské strany nebudou moci konkurovat této hospodářské převaze. A to v situaci, kdy drtivá většina občanů ČR jsou ateisté. Z hlediska cílů skutečných autorů Zákona není nepodstatné, že obce byly vyňaty ze seznamu povinných osob. Ve skutečnosti však zákon umožňuje zpochybnit i tuto skutečnost díky argumentaci o neoprávněném zvýhodnění obcí...
3. Vztah českého státu, církví a řádů se vytvářel po dlouhá staletí, často turbulentním způsobem, jednou ve prospěch církví a řádů, jindy ve prospěch státu habsburského či komunistického.
4. Zákon ahistorickým způsobem zasáhne do složité alchymie vztahů. Církev v minulosti byla velmi významným majitelem půdy, avšak vedle šlechty a českého velkokapitálu. Ti poslední však majetek zpět nezískali.
Evropská komise se podivuje návrhu Zákona, upozorňuje, že jeho schválením se zadlužení českého státu zvýší o dalších 1,5 %, a to v době propadu evropských ekonomik jako celku.
1. S ohledem na vývoj v Řecku, Itálii a Španělsku může dojít ke snížení ratingu ČR a zdražení dluhové služby. Taková přesná hodnocení neproběhla, konzultace s ratingovými agenturami také ne.
2. Nad zákonem o tzv. církevních restitucí se pozastavuje Evropská komise. Ve své zprávě ze dne 11. 5. 2012 na:
http://ec.europa.eu/economvfinance/eu/forecasts/2012springforecasten.htm
http://ec.europa.eu/economvfinance/eu/forecasts/2012springczen.pdf
konstatuje, že se schválením Zákona se zvýší celkové zadlužení státu o 1,5 % HDP.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, apeluji na Vaši poslaneckou, občanskou i lidskou odpovědnost a vyzývám Vás k takovým postojům, kterými dokážeme přijetí Zákona zabránit!
Vážený pane,
k Vámi zaslanému sdělení ve věci církevních restitucí si Vám dovoluji sdělit následující.
Zásadně nelze souhlasit s Vaším tvrzením, že návrh zákona umožňuje prolomení hranice 25.2.1948. Zákon výslovně stanoví, že se napravují pouze křivdy spáchané v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zákon také dále definuje, že za původní církevní majetek se považuje pouze majetek, které církve měly ve vlastnictví alespoň po část období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. V ustanoveních o vydávání majetku je pak vždy znovu explicitně uvedeno, že se má vydávat pouze majetek, který náležel do původního církevního majetku a stal se předmětem majetkové křivdy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Pro zvýšení jistoty bylo navíc do návrhu zákona včleněno výslovně ustanovení, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů (viz § 8 odst. 1 písm. h) návrhu zákona). Navíc povinné osoby (Pozemkový fond a Lesy ČR) budou povinny provádět kontrolu splnění požadavku, že nedojde k prolomení hranice 25. února 1948, a to tím že budou každý uplatněný nárok na vydání věci přezkoumávat. Taktéž budou splnění všech zákonných podmínek přezkoumávat příslušné pozemkové úřady.
Co se týká problému nerovnosti mezi jednotlivými druhy osob restituentů, a to fyzickými osobami, právnickými osobami, vlastníky pozemků pod silnicemi II. a III. třídy atd., je nutno poukázat na fakt, že zatímco podstatou restitučních zákonů z 90. let (zákon o půdě, zákon o mimosoudních rehabilitacích) bylo odstranění spáchaných majetkových křivd formou obnovy vlastnictví k původnímu majetku, tak podstatnou navrhovaného zákona je narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Pokud bychom pak například konkrétně srovnali nároky podle navrhovaného zákona a zákona o půdě, lze uvést několik významných rozdílů, a to zejména následující: a) Podle zákona o půdě byly povinnými osobami kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva i fyzické osoby, avšak podle navrhovaného zákona se vydává pouze majetek státu. b) Podle zákona o půdě se hradilo znehodnocení vydávaného majetku. Podle navrhovaného zákona se znehodnocení nehradí. c) Podle zákona o půdě se poskytovala náhrada za mrtvý a živý inventář, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují. d) Podle zákona o půdě se poskytovaly náhrady pokud na původních pozemcích existovaly trvalé porosty, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují.
Navíc na rozdíl od restituentů, kterým byl majetek vrácen už v 90. letech, církve nemohly 20 let čerpat ze svého majetku žádné výnosy. Jenom výnosy z církevních lesů za tu dobu dosahují miliardových hodnot. Je tedy zřejmé, že oproti ostatním restituentům byly církve vzhledem k časovému posunu v oblasti navracení nemovitostí značně znevýhodněny.
Dále je nutno upozornit, že v případě navrácení nemovitostí církvím se nestane vlastníkem nemovitého majetku Vatikán, jak je uvedeno ve Vašem sdělení, neboť návrh zákona o církevních restitucích se týká církevních právnických osob, které tvoří celkem 17 církví, z nichž katolickou církev reprezentují Církev římskokatolická a Církev řeckokatolická. Zbylých 15 církví nemá na Vatikán (podle mezinárodního práva je přesnější výraz Svatý stolec) žádnou vazbu. Návrh zákona se o něm vůbec nezmiňuje. U církví římskokatolické a řeckokatolické bude majetek vrácen pouze konkrétním církevním subjektům (tj. farnostem, biskupstvím, řádům, charitám apod.), nikoli Církvi římskokatolické, která jako právnická osoba v minulosti nic nevlastnila, a tím méně Vatikánu, jak uvádíte. Pokud argumentujete kanonickým právem, tak je nutné zdůraznit, že se jedná o vnitrocírkevní předpisy, nikoli o právní předpisy. Česká republika se řídí českým právním řádem, nikoli kanonickým právem. Z hlediska právního řádu bude proto vlastníkem konkrétní farnost, konkrétní řád, konkrétní charita. Tyto právnické osoby poté budou s majetkem, který jim bude vrácen, disponovat podle svého uvážení a schopností. Ve věci Vašeho tvrzení, že zákon skrytě zajišťuje, aby byl objem fyzicky vydávaného majetku církvím a řádům výrazně větší, než předpokládaných 250 000 hektarů, uvádím, že zákon předpokládá, že se církvím vydá cca 200 tis. ha naturálně a 61 tis. ha se finančně nahradí. Ve skutečnosti však bude rozsah majetku, který bude naturálně vydán nižší než 200 tis. ha, neboť mnoho majetku bude spadat pod výjimky v § 8 zákona, které vydání věci brání (např. zastavěné pozemky, pozemky, na kterých se plánují veřejně prospěšné stavby atd. )
Údaje o rozsahu historického církevního majetku byly několikrát prověřeny.
a) Údaje byly konfrontovány s údaji od dotčených státních orgánů a podniků - zejména Pozemkového fondu ČR a Lesů ČR; dále byla
b) Hodnověrnost databáze jednotlivých položek původního církevního majetku prověřena nezávislou poradenskou firmou Ernst & Young.
c) Ministerstvo kultury provedlo v roce 2011 ve spolupráci s Národním archivem rozsáhlé šetření archivních materiálů k rozsahu historického církevního majetku). Vycházelo se z především z údajů z období 1. republiky, údaje z období 1945-1948 jsou neúplné a značně nespolehlivé. Výsledky šetření jsou taktéž uveřejněny na internetových stránkách Ministerstva kultury.
Případné chyby navíc eliminuje postup, kde bude každé vydání zemědělské nemovitosti prověřovat pozemkový úřad a katastrální úřad. Pokud by přesto tyto záruky selhaly, může stát (povinná osoba) napadnout vydání nemovitosti u soudu.
Řada Vašich tvrzení bohužel vyplývá z nesprávného pochopení postupu při provádění první pozemkové reformy a revizi první pozemkové reformy. Pojem „zábor“ neoznačuje změnu vlastnictví, zabrané pozemky zůstávaly ve vlastnictví původního vlastníka, stát si záborem pouze zajišťoval právo tento majetek vyvlastnit, nebo ho ze záboru vyloučit či propustit. Ze zabraného majetku tudíž jeho vlastník normálně platil daně a poplatky. Podobně to platilo u revize první pozemkového reformy, kde se do pozemkových knih vyznačovalo, že majetek je podroben revizi. Aby takový majetek skutečně změnil vlastníka a stal se majetkem státu bylo nezbytné rozhodnutí Ministerstva zemědělství a faktické převzetí majetku státem. Samotné zabrání majetku či jeho podrobení revizi tedy neznamenalo, že majetek přestal patřit církvím. Rovněž to neznamenalo ani jistotu, že takový majetek bude skutečně vyvlastněn. Další věcí je, že komunistický režim v rozporu se zákonem za vyvlastnění žádné náhrady nevyplácel. Nelze dále souhlasit ani s Vaším tvrzením, že vydání majetku církvím a řádům povede k dlouhodobé změně politických poměrů v zemi ve prospěch katolických sil, ke změně charakteru českého státu a ohrožení jeho necírkevní podstaty. Nelze někomu nevrátit majetek Pokud jde o nekonfesní podstatu státu, tak opak je pravdou. Zákon nekonfesnost státu daleko více podpoří, dnes stát u 17 církvím z 33 registrovaných církví hradí výdaje na jejich duchovní. Existuje tedy finanční provázanost mezi státem a některými církvemi. Zákon o majetkovém vyrovnání tuto finanční provázanost odbourává. Církve a stát budou vzájemně hospodářsky nezávislé, a bude tak skutečně zajištěna sekulární podstata českého státu, jak je vyjádřena v textu čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Co se týká předpokládaného zvýšení státního dluhu o 1,5% HDP jak uvádíte, musím v tomto případě odkázat na fakt, že jak již bylo uvedeno, má být církvím za nevydaný majetek vyplacena náhrada ve výši 59 mld. Kč. Tato částka by měla být splácena po dobu 30-ti let ve výši cca 2 miliardy ročně (což činí necelé dvě tisíciny státního rozpočtu). Tato částka představuje hodnotu církevního majetku, který po provedení „církevních restitucí“ zůstane stávajícím držitelům bývalého církevního majetku. Ihned s platností zákona bude odblokováno 44 % historického církevního majetku (v hodnotě 59 mld. Kč), s nímž budou moci nakládat zejména obce ve prospěch svých území. Podle studie Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické k porovnání státních výdajů na církve a výnosů, o které církve přišly, činily výdaje vynaložené v letech 1948 – 2007 na církve ze státního rozpočtu 60,6 mld. Kč. Avšak nerealizované výnosy církví z jejich původního majetku a z patronátů, které přešly na stát, pak činily ve stejném období 229,2 mld. Kč. Z toho roční výnos ze zabraného církevního majetku je cca 3 mld. Kč ročně. Celkem tudíž činí saldo ve prospěch státu 168,6 mld. Kč. V tomto případě je nutno také brát v úvahu rostoucí náklady na financování církví podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého budou v případě neschválení a neúčinnosti zákona o majetkovém vyrovnání, nadále financovány vybrané církve a náboženské společnosti, přičemž lze předpokládat, že zákonných podmínek pro financování státem v budoucnosti dosáhnou i další doposud nefinancované církve a náboženské společnosti.
Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze s Vaší sdělením a postojem ve věci církevních restitucí v žádném případě souhlasit.
S pozdravem
Alena Hanáková
