Nastavení cookies
Všichni naši mrtví. Kde jsou?
25.06.2016 - Mladá fronta DNES

Čeští hrdinové spí. Těžko však říct kde, protože místa jejich posledního odpočinku zůstávají často neznámá. Pomníky jsou symbolické, a tak klademe věnce, ale kam? A komu to vlastně vadí, když ti mrtví jsou mrtví...

Vpondělí si připomeneme Den památky obětí komunistického režimu. Dne 27. června 1950 byla popravena politička Milada Horáková. Kdybychom chtěli na její hrob položit růže, máme smůlu. Místo jejího posledního odpočinku se dosud nenašlo, a tak jsme na tom podobně jako s hledáním hrobu arcibiskupa Metoděje. Není.

Jenže Horáková není vůbec jediná. I další oběti nacistických a komunistických režimů leží kdovíkde: v hromadných hrobech rozesetých po celé zemi. Často dohromady s vrahy či těmi, proti kterým bojovali.

Asi podle hesla „padouch nebo hrdina, všichni stejně skončí v jednom hrobě“.

Nejvíc je jich v pražských Ďáblicích, kde úřady pohřbívaly popravené či zemřelé ve vězeních. A to za války, po ní i po komunistickém převratu. V jednom šachtovém hrobě zde leží hned několik mrtvých, do jednoho takového byly hozeny ostatky parašutistů padlých při obraně kostela v Resslově ulici po atentátu na Heydricha. I další úžasné české hrdiny najdeme na tomto hřbitově, ale i gestapáky a válečné zločince: však oni se tam pod zemí nějak srovnají, že. Mezi stovkami mrtvých z Ďáblic jsou i zemřelé děti, které se narodily vězeňkyním na Pankráci. Podle jednoho z dávných svědectví bylo do některého z hrobů hozeno i mrtvé slůně z cirkusu. Prostě dobří i zlí dohromady, a to slůně jako bonus.

Místa jednotlivých šachtových hrobů jsou víceméně jen přibližná. Navíc nejde jen o Ďáblice. Takový generál a hrdina protinacistického odboje Heliodor Píka má hrob jen symbolický, příběh jeho těla je známý: bylo tajně uschováno, pak nalezeno, aby se vzápětí zase ztratilo. Komunistický režim totiž chtěl mít pod kontrolou nejen živé, ale také mrtvé. A jestliže nám živým se podařilo z jeho moci už do jisté míry vymanit, u mrtvých to tak jisté zatím není.

Bohužel.
 

Jak je rehabilitovat?

Pokud režim určil, kdo je nepřítelem, a přikázal, že má být zlikvidován, rozhodl také, co se stane s jeho tělem. Byla to jakási součást trestu. Takže se například odsouhlasilo, že mrtvého nevydají příbuzným (či komukoli jinému), tělo bude spáleno a popel uschován. Později tajně uložen na neznámém místě. Šlo o to, aby se hroby nestaly místem uctívání, to se nesmělo dopustit.

Tak skončil například kněz Jan Bula popravený 20. května 1952 v Jihlavě; jeho popel je uložen v urně v jednom sektoru na brněnském centrálním hřbitově. Spolu s ním tam najdeme další popravené nevinné od Babic či z brněnské věznice na Cejlu. Nešťastného veterána první i druhé světové války Petra Křivku a další a další. Ale žádná cedulka, žádný nápis, žádná připomínka. Trest, který vynesli komunističtí mocní nad jejich těly, platí evidentně stále. Samozřejmě že všechny oběti byly už dávno rehabilitovány, nesmyslné rozsudky o jejich vině neplatí. Příbuzní byli odškodněni. Ale mrtví? Jak vlastně rehabilitovat mrtvé?

A stojí o to někdo? Za mrtvé by všechno papírování museli vyřídit živí. Možná v tom tkví ten problém. Protože – chce se jim?
 

Žijeme dneškem

Možná nechce. „Nikdo tu netrpí rád,“ píše o Česku polský spisovatel Mariusz Szczygiel, když se podivuje nad tím, že mnozí Češi vůbec nepořádají pohřby. V jeho zemi se mnozí padlí hrdinové pečlivě hledají a důstojně ukládají. „Mrtví o sobě dají vědět,“ připomíná. Možná ví proč, v jeho zemi dávají o sobě mrtví vědět neustále.

To kvůli polským mrtvým zahynul polský prezident Lech Kaczyński a spolu s ním celá vládní delegace v troskách vládního Tupolevu Tu-154 nedaleko Smolenska. Pilot tehdy přistával a zřejmě spěchal, protože v Katyni u Smolenska na polskou delegaci čekali – ti mrtví.

Pravda, byly to hromady zemřelých, tisíce polských důstojníků zavražděných sovětskou tajnou policií už dávno, ještě za Stalina. A ty chtěli Poláci uctít na místě tehdejšího masakru.

Výsledkem bylo, že mrtví k sobě přibrali další. Stojí to za to? Jsou to přece jen mrtví. Navíc mezi námi – všechny ty operace kolem, památníky, kříže, připomínky, to vše stojí peníze, které musí zaplatit živí.


Ojedinělé operace

Čeští mrtví zůstávají v pokoji ve svých ztracených lokacích a živí na ně pomalu zapomínají. Ale některé pokusy najít své ztracené či významné mrtvé už byly zaznamenány: v Českých Žlebech se odborníci pokusili najít tajný hrob bratra krále Šumavy Bohumila Hasila, kterého zastřelili pohraničníci u železné opony. Jenže neúspěšně. Je pravděpodobné, že Bohumil Hasil svůj sen na tamním maličkém hřbitově sní, ale nejspíš na jiném místě, než se kopalo. Komunisté byli důkladní; pro utajené pohřbívání mrtvých od hranic platil zvláštní předpis a hřbitov ve Žlebech komunisté hlídali až do samého pádu režimu. Příběh tohoto mrtvého se tedy odehrává stále v jejich režii.

V Praze-Ďáblicích ovšem byly před dvěma lety z hromadného hrobu vyzvednuty ostatky Josefa Toufara, kněze umučeného komunisty. A byl to úspěšný pokus: podle DNA ostatky skutečně patří Josefu Toufarovi a ten se tak konečně o rok později dočkal pohřbu se slavnostní mší v kostele v Číhošti. Jenže právě tenhle pokus vyvolal řadu otázek: Když jsme vykopali a pohřbili jednoho, neměli bychom najít i ty další?

Nebo alespoň ty, jejichž příbuzní si to přejí? Protože – marná sláva – i mezi mrtvými by měla panovat spravedlnost. Protože oni sami o tom rozhodovat nemohou; možná sám Toufar by dal přednost klidu na Ďáblickém hřbitově. Možná ne, Číhošť je bezpochyby krásnějším a také klidnějším místem. Rozhodně dnes leží volba na našich bedrech, těžko říct, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva.
 

Kulturní památka

Ministerstvo kultury tento týden oznámilo, že Ďáblický hřbitov se stane národní kulturní památkou. Je to bezpochyby správné, protože místo, kde jsou pohřbeni čeští hrdinové a oběti totalitních režimů, si zaslouží dobré zacházení a ochranu. Možná i důstojnější úpravu celého prostoru, možná památník. Třeba by podobnou ochranu potřebovala i další místa v zemi, kde leží známí či neznámí hrdinové, političtí vězni, zabití či umučení. Ale takové rozhodnutí otázku případných exhumací a nových pohřbů neřeší. Snad je to dobře, snad by bylo nejlepší se těch mrtvých zeptat, kde by chtěli zůstat. Jenže jak to udělat?

Spojte se s námi