Petr Suchomel
„V rozhovoru s panem prezidentem jsem nikdy neotevřel téma vyznamenání pro mého strýce. Nikdy. Vždycky o něm začal mluvit on,“ říká ministr kultury.
DANIEL HERMAN
Jediný pohled z okna kanceláře připomene ministru kultury Danielu Hermanovi prezidentský majestát. Nejenže se z Nostického paláce dívá směrem k Pražskému hradu, ale malostranská zástavba jako by mu naschvál odkrývala zrovna prezidentskou standartu s nápisem: „Pravda vítězí“. S Milošem Zemanem je už týden v konfliktu. Ministr přijal ve svém úřadě dalajlámu a prezident poté odmítl vyznamenat ministrova strýce, jenž prožil hrůzy holokaustu. Daniel Herman hovoří o neshodách s téměř dalajlámovským klidem. Rozhněvá se jen jednou: když slyší, že nedržel slovo.
* Jak se vám teď kouká z okna?
Kouká se mi tam velmi hezky, zvlášť když se setmí a ty siluety začnou svítit, tak je to opravdu Praha magická. Věže svatovítského chrámu směřují k hodnotám, z nichž je rozumné čerpat inspiraci.
* Třeba pro váš vztah s prezidentem? Jaký vlastně je?
Vždy jsem ho pokládal za naprosto korektní, pracovní. Řekl bych, že pětasedmdesát procent našich rozhovorů se týká památkové péče. Pan prezident o ni projevoval zájem, naposledy při našem setkání 27. září mě žádal o aktualizovaný seznam ohrožených památek pro jeho cesty po regionech. Mnohokrát jsme spolu diskutovali také o zahraničněpolitických otázkách. Jeho podpora státu Izrael, to je něco, co je mi velmi blízké. Pokud nyní máme na některé věci jiné úhly pohledu, pracovní vztahy by to nemělo ovlivňovat.
* Nejde jen o úhly pohledu. V aktuální rozepři vám oponenti vytýkají dvě věci: že jste prý nedržel slovo a že jste využil svého postavení ministra, abyste se přimluvil za vyznamenání pro strýce.
V čem že nedržím slovo?
* Dohoda prý byla taková, že se kvůli diplomatickým vztahům s Čínou sejdete s dalajlámou v ústraní, v rámci Fora 2000, aby to nebylo moc vidět. Očekávali to i někteří vaši spolustraníci z KDU-ČSL.
Toto musím striktně odmítnout. Žádná taková dohoda nebyla. A divil bych se, kdyby tento hlas zazníval z KDU-ČSL, protože naopak tam jsem se ptal širokého vedení, celostátní konference, která jednoznačně podpořila moje setkání s Jeho Svatostí, ptal jsem se také své městské organizace, i ta jednoznačně podpořila mé setkání. A ptal jsem se na předsednictvu, které jednoznačně podpořilo mé setkání s Jeho Svatostí.
* Podpořili ho v té podobě, jak se odehrálo, tedy na půdě ministerstva, s přítomností novinářů?
O podobě se nikdy nemluvilo, možná ještě ani o víkendu před setkáním jsem nevěděl, jak to bude vypadat. Záleželo jen na programu dalajlámy. Od členů i představitelů KDU-ČSL dostávám jednoznačnou, velmi mohutnou podporu svého postoje. Jsem plně kompetentním ministrem kultury, který má na starosti kontakty s církvemi a náboženskými společnostmi, a pokládám si dokonce za čest, že mohu tak významnou osobnost na ministerstvu přivítat.
* Bylo to tedy setkání ministra kultury, nebo setkání soukromé?
Bylo to setkání ministra kultury. Nevím, kde se objevilo, že by mělo být soukromé.
* Napsal to váš předseda Pavel Bělobrádek, a to dokonce ještě před setkáním. Zdůraznil, že je to setkání soukromé, nikoli za vládu.
Já jsem se s Jeho Svatostí setkal jako ministr kultury, protože jím jsem, a pokládal jsem za naprosto adekvátní se s takovou osobností setkat zcela oficiálně na půdě ministerstva kultury. Udělal bych takovou věc znovu, protože to pokládám za správné, a jestli to někdo třeba vnímá jinak, má na to plné právo. Já to vnímám takto a plně se k tomu hlásím.
* Nevnímáte to tak, že se vás pan předseda Bělobrádek předtím i potom málo zastal?
Nemám ten pocit. Znovu říkám: KDU-ČSL mě naopak podpořila už dopředu. Opakuji, že jsem se na to ptal, abych měl puvoár, který jsem jednoznačně měl.
* Čím byl tedy podle vás motivován dopis, v němž čtyři nejvyšší ústavní činitelé označili vaše setkání za soukromé a ujistili Čínu o svém přátelství?
Pokud mohu vyčíst z reakce pana ministra financí, ekonomické zájmy ohroženy být nemohou, ty investice jsou zatím docela zanedbatelné. Prohlášení pokládám za bouři ve sklenici vody, motivaci k němu nerozumím. Nicméně jsem nakonec rád, že bylo. Zvýšilo zájem o návštěvu Jeho Svatosti, mnoho lidí si díky němu povšimlo, že tady byl. Jeho poselství pokládám za významné, je jednou z nemnoha morálních autorit nynějšího světa.
* Jaké to je poselství?
Je to člověk dialogu, nikoli konfrontace, přistupuje k lidem právě jako k lidem. Velmi se mi líbilo, když na otázku, jak sám sebe vnímá, řekl: „Kdybych se vnímal jako dalajláma, budu hrozně opuštěný, protože budu jediný na světě. Ale když se vnímám jako úplně obyčejný člověk, mám sedm miliard sester a bratří.“ A to, myslím, je naprosto centrální: že jsme lidé a je třeba, abychom k sobě hledali cestu. Nehovořili jsme spolu o žádných záležitostech územní celistvosti ani politických, ale o duchovních, o tom, že i v dnešním složitém světě může mezináboženský dialog usnadnit vzájemné pochopení, aby k sobě lidé nepřistupovali jako k nepřátelům.
* Vzájemné pochopení nepřinesl návrh na státní vyznamenání vašeho strýce Jiřího Bradyho. A k tomu se váže druhá věc, jež je vám v „kauze dalajláma“ vytýkána: že jste využil své pozice, abyste se za strýce u prezidenta přimluvil. Člověka z ulice by prezident zřejmě nevyslechl.
Prvotní impulz, aby byl Jiří Brady vyznamenán, nevyšel ode mne, ale od poslanců, dokonce z jiné politické strany, a od vedení Nového Města na Moravě. Já jsem se k tomu jako poslanec připojil a pak jsem to podpořil i svým dopisem panu prezidentovi. Samozřejmě to tak lze chápat, že jsem podpořil strýce. Na druhou stranu: mají být lidé, kteří se o něco zasloužili, handicapováni, protože jejich příbuzní jsou třeba v nějaké veřejné službě? Nevím. Můžeme o tom diskutovat, já to chápu...
* Tady však mohlo jít spíše o „pozitivní handicap“, když jste o možném vyznamenání s prezidentem hovořil například na slovenské ambasádě.
Pan prezident o tom mluvil se mnou.
* Takže on o tom sám začal?
Vždycky začal on. Já jsem se pouze jako poslanec s návrhem ztotožnil a v dopise jsem se k tomu přihlásil. Ale tím, kdo o tom začal mluvit, byl vždycky pan prezident. Já nikdy.
* Proč tedy úředník z Hradu ve sporu použil jako argument proti vám vaše setkání s prezidentem „na vlastní žádost“ 27. září?
S panem prezidentem se oficiálně nelze setkat jinak než na vlastní žádost. Já jsem byl kontaktován kanceláří prezidenta republiky, konkrétně 15. září, že by bylo vhodné, abych se s panem prezidentem setkal. A není možné to provést jinak. To je u ministrů standardní věc. Takže jsem se s panem prezidentem setkal a na schůzce 27. září nepadlo o vyznamenáních ani slovo.
* Pokud to celé shrneme: udělal jste něco, co byste už znovu neudělal?
Ne. Já musím říci, že mám v srdci naprostý klid. Dokonce ještě stále praktikuji to, co nazýváme zpytováním svědomí, a stojím přesvědčeně v pozici pravdy. To je moje největší zbraň. Nejsem vůbec konfrontační člověk, ale je-li nutné svůj názor jasně vyjádřit, nemám problém to udělat. Stojím si za tím opravdu naprosto vědomě a nemám co korigovat.
* Kým pro vás je Jiří Brady? Je jen součástí jakéhosi rodinného příběhu, nebo jste spolu navázali osobní vztah? Máte společné zážitky?
Společných zážitků máme hodně, byť až po roce 1989, dokdy mezi námi byla železná opona. V jihočeské Třeboni jsme spolu například odhalovali mosazné destičky na památku obětí holokaustu. Mnoho mých blízkých příbuzných zahynulo v různých koncentračních táborech. Můj dědeček z maminčiny strany a otec Jiřího Bradyho byli bratři. Otec Jiřího Bradyho zahynul v Osvětimi, můj dědeček zahynul v Mauthausenu, jejich třetí bratr zahynul v Dachau. Můj strýc Jiří a jeho sestra Hana trávili s mou matkou a tetou prázdniny v Třeboni u společné babičky a dědečka. A ta Hanička poté šla rovnou z terezínského ghetta do plynové komory v Osvětimi. Strýc se dostal do pracovních čet, takže nakonec za velice složitých okolností přežil. Kufr této Haničky Bradyové se pak stal hlavním artefaktem muzea holokaustu v Tokiu a inspiroval vznik knih, rozhlasových a divadelních her. Příběh strýce Jiřího je živým svědectvím, že je možné zachovat si rovnou páteř za velmi extrémních okolností. Ty byly děsivé v době nacismu, ale velmi podnětné je pro mne i jeho jasné odmítnutí života v komunismu, když v roce 1951 emigroval do Kanady.
* Jste tedy dnes v Česku jeho nejbližší příbuzný?
V tuto chvíli se to tak dá říct. Moje maminka a teta jsou jeho nejbližší příbuzní. Ano.
* Poslední události také ukázaly, že máte ve vládě překvapivého spojence – šéfa ANO Andreje Babiše, který se vás zastal. Řekl, že jste si lidsky blízcí a navzájem „poznáváte své světy“, které jste dosud neznali. Co to znamená? Je tím světem ve vašem případě svět duchovního?
Lidsky si spolu opravdu dost dobře rozumíme, povídáme si občas u oběda po vládě, ve Sněmovně nebo i při cestách. Skutečně si povídáme třeba i o duchovních hodnotách. Ale i o dějinách, hovořili jsme o otázce holokaustu židovského, romského, o česko-německých tématech, o křesťansko-židovském dialogu. Pravděpodobně tady hraje roli mé působení v církvi. Rozhodně to není něco, co by bylo na překážku, spíš to vnímám naopak.
* Takže to, že se vám lidé jako duchovnímu snadno svěřují, funguje i ve vládě?
Nejenom ve vládě, mám s tím opakovanou zkušenost. Ano, díky tomu asi mají lidé menší problém otevírat mi svoje srdce, čehož si velmi vážím. Asi to tam roli hraje, ano.
* Je to tím, že o vašem kněžství vědí, nebo máte z dřívějška zažitý takový způsob komunikace?
Já nevím, museli by odpovědět oni. Ale rozhodně jsem za to vděčný a vážím si toho.
* V církvi jste prošel takzvanou laicizací, žijete tedy životem laika, běžného věřícího. Nechybí vám v tom napětí, které politika přináší, například možnost sloužit mši svatou?
Duchovní život pokládám za velmi intimní, vnímám duchovní aspekt hodně intenzivně a nedovedu si bez té vertikály svůj život představit. Mezi Sněmovnou a ministerstvem kultury je kostel svatého Josefa, který je shodou okolností součástí areálu ministerstva financí, a tam je každý den odpoledne vystavena nejsvětější svátost. Když jdu kolem, velmi rád tam zajdu. A je to pro mne velmi příjemná chvilka jakéhosi zklidnění, srovnání hodnot. Takže to v mém životě určitě hraje roli a je to pro mne důležité.
***
Ministr kultury Daniel Herman (53) vystudoval teologii a v roce 1989 byl vysvěcen na kněze. Byl sekretářem kardinála Miloslava Vlka, v letech 1996 až 2005 mluvčím České biskupské konference. V roce 2007 požádal o laicizaci, tedy zproštění závazku duchovního. Tři roky vedl Ústav pro studium totalitních režimů. V roce 2013 byl zvolen do Sněmovny za KDU-ČSL.
