Napsali o nás

Útoky na Lidice jsou neuvěřitelné, do politiky nepatří, říká nový šéf památníku Stehlík
Okamžitě narovnat vztahy s lidickými a zabránit mezinárodní ostudě, která České republice hrozí. Tak se dají shrnout hlavní úkoly, na které se teď chystá nový ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík a o nichž mluví pro INFO.CZ v prvním velkém rozhovoru poté, co jej do této funkce jmenoval ministr kultury Lubomír Zaorálek. Vojenský historik Stehlík, který před několika měsíci skončil jako ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, je od roku 2006 čestným občanem Lidic, napsal o nich dvě knihy a významně se podílel i na přípravě stálé expozice památníku. „Mám tam řadu přátel, mých vrstevníků i mladších lidí. A mnozí z nich mi prozradili, že se někdy zadívají na své hrající si děti a v duchu si říkají: ‚Má blonďaté vlasy, modré oči. Snad by tedy přežilo‘,“ popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ.

S jakými pocity se ujímáte řízení Památníku Lidice?
S velkou pokorou. Cítím obrovský závazek jak k Lidicím, tak i k Ležákům. Památník Lidice není standardní muzeum ani galerie, je to výjimečná paměťová instituce, a tak také musí pracovat. Už v jeho zřizovací listině je jasně uvedeno, že má připomínat památku zavražděných lidických a ležáckých obyvatel, jejich hrdinství i zločin, který na nich byl v roce 1942 nacisty spáchán. O to se také budu ze všech svých sil snažit.

Jaké věci budete řešit mezi prvními?
Napravení vztahů a vybudování kvalitního týmu. Památník Lidice posledních několik týdnů válčí s vedením obce, jejíž památku má připomínat, i s částí přeživších. To není normální. Okamžitě je zapotřebí narovnat vztahy mezi památníkem a Lidicemi. Vzhledem k tomu, že mám řadu let velice dobré vztahy jak se současnou starostkou Veronikou Kellerovou, tak i dalšími zastupiteli, věřím, že se mi to podaří, i když napáchané škody nejsou vůbec zanedbatelné.

Velice složité bude rovněž nalézt nové schopné zaměstnance. Památník Lidice je teď již měsíc bez ředitelky (po rezignaci paní Mgr. Martiny Lehmannové ho z pověření vedla dosavadní vedoucí ekonomického oddělení), a pokud mám správné informace, odchází 10 ze 16 zaměstnanců, takže to zcela jistě jednoduché nebude. Naštěstí zůstal v plně funkčním stavu Památník Ležáky, kde nejenže nikdo neodešel, ale situace je tam jak po stránce personální, tak i odborné velice dobrá. Na ústředí památníku je však nutné obsadit prakticky všechny klíčové pozice – počínaje vzdělávacím oddělením, přes PR, správu majetku až po sekretářku ředitele.

Pomoci by mi však, alespoň v začátcích, mohla jedna velice důležitá věc. Mnozí zaměstnanci Památníku Lidice, kteří dali výpověď, aby podpořili bývalou paní ředitelku, nepracovali v instituci příliš dlouho. Za ony necelé tři roky, co stála Mgr. Lehmannová v čele Památníku, z něj totiž odešla řada klíčových zaměstnanců. Mnohé z nich jsem znal jako vynikající odborníky, kteří v Lidicích působili déle než 10 let a někteří z nich doslova z ničeho vybudovali svěřené úseky. A právě část z nich se mi v uplynulých dnech, když se o mně začalo hovořit v souvislosti s možnou kandidaturou na ředitele, začali ozývat. Ne snad s tím, že by se chtěli do Památníku Lidice vrátit, ale s tím, že jsou připraveni přijít a bezplatně mi pomoci věci nastavit tak, aby opět začaly fungovat. A fungovat musí začít prakticky okamžitě.

Všechno teď hoří. Za necelé čtyři měsíce nás čekají dva hlavní pietní akty, a kromě nich rovněž vyhlašování výsledků mezinárodní dětské vědomostní soutěže „Lidice pro 21. století“ a dětské mezinárodní výtvarné soutěže. Na oba pietní akty přijíždí nejvyšší státní představitelé i diplomatický sbor akreditovaný v České republice, do obou zmíněných soutěží se zapojují tisíce děti ze zahraničí. V případě nezvládnutí těchto věcí tak hrozí mezinárodní ostuda a poškození pověsti České republiky. Musí se to zvládnout a jsem přesvědčený, že to dobře dopadne, i když to zcela jistě nebude jednoduché.

Jak bychom si měli v roce 2020 a v následujících letech připomínat památku Lidic?
Jako krásnou českou vesnici s bohatou historií, která se stala obětí obludného zločinu. Vesnici, o které toho dosud víme velice málo. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety pracoval na své první knize o Lidicích. Procházel jsem tehdy všechno, co o nich bylo do té doby publikováno, a zjistil jsem, že až na výjimky se všichni autoři zaměřovali teprve na 10. červen 1942 a následující události, vše ostatní se téměř vytratilo. Opakovaly se i stejné chyby, které přejímal jeden autor od druhého, což u nás bohužel není neobvyklé.

Jen pro příklad. V obecném povědomí dosud žijí Lidice jako hornická ves, avšak tou nikdy nebyly. Když už bychom řešili zaměstnání většiny mužů, šlo o vesnici hutníků. Hovořilo se o nich také jako o chudé vesnici, ale přitom v ní bylo několik velkých statků a některé rody, třeba Rákosovi, na nich hospodařily přes 300 let. Mluví se také o „komunistické vesnici“, přitom za první republiky bylo v KSČ asi jen osm lidí. Pokud bychom se pokoušeli zdokumentovat politickou příslušnost lidických, zjistili bychom, že před druhou světovou válkou byli v obci nejsilnější členové sociální demokracie.

Při psaní knihy mi došlo, že aby si lidé uvědomili dosah toho zrůdného nacistického zločinu, musí o té vesnici něco vědět. Musí ji začít mít rádi. Vědět, kde kdo bydlel, znát tváře jejích obyvatel. Teprve poté člověku dojde, co za hrůzu se v roce 1942 odehrálo. Snažil jsem se proto z „betonového kvádru“ s nápisem Lidice zase udělat tu obyčejnou českou vesnici. I proto se ta moje knížka jmenuje „Lidice – Příběh české vsi“. Mimo jiné také ale i proto, že to nemusely být Lidice, ale kterákoliv jiná vesnice v tehdejším tzv. protektorátu, jejíž osud se mohl naplnit takto tragicky. Podle reakcí čtenářů si myslím, že se mi to tehdy povedlo a chtěl bych v tom i nadále pokračovat. V posledních několika týdnech opět začali někteří lidé Lidice necitlivě zatahovat do politiky, tam ale památka na jejich utrpení nepatří. Obětí politiky se již staly několikrát a myslím si, že už si vytrpěly dost.

Jak se postupem času vyvíjelo vnímání Lidic a tragédie, k níž v nich došlo? A jak byly propagandisticky či ideologicky zneužívány?
To je velice složitá otázka, jejíž zodpovězení by si vyžádalo hodně času, ale pokusím se odpovědět co nejjednodušeji. Předem se však omlouvám za určité zjednodušení. Poprvé se Lidice staly obětí propagandy, tehdy té nacistické, bezprostředně po svém vypálení. Tento otřesný zločin byl následně mistrně využit čs. exilovou politickou reprezentací, které se podařilo případ Lidic velice úspěšně použít při jednání o oduznání mnichovské dohody. Lidice se staly celosvětovým pojmem, rodiče svým dcerám dávali jméno Lidice, přejmenovávaly se po nich obce. Ne nadarmo tehdy náš ministr zahraničí Jan Masaryk řekl, že Lidice měly v boji za naše osvobození cenu minimálně 20 divizí. Tak zásadní jejich přínos byl. A Lidice zůstaly celosvětově známým pojmem dodnes. Několikrát jsem v České republice provázel návštěvy vysokých představitelů NATO či příslušníky speciálních sil nejrůznějších armád. Mnozí z nich chtěli navštívit právě Lidice.

Po roce 1948 byly bohužel Lidice zneužity komunistickou propagandou a táhne se to s nimi dodnes. Tehdejší agitátoři z nich vytvořili onen výše zmíněný „betonový kvádr“, který zakryl vše, co se nehodilo. Postupně zmizeli dva lidičtí letci – Josef Horák a Josef Stříbrný, kteří za druhé světové války bojovali v řadách britské RAF, pak se vytratily zmínky o lidických statcích a postupně byli z obrazu komunisty vytvářených Lidic odstraněni i sami přeživší. V červnu 1945, při první velké lidické tryzně, byly těmi hlavními ještě lidické ženy. Brzy však jejich místo zaujali funkcionáři na tribuně.

Tento obraz „komunistických Lidic“ obec neuvěřitelně poškodil po listopadu 1989, kdy se obrazně řečeno s vaničkou vylilo i dítě. Lidice nedostávaly příspěvky na to, aby se mohly starat o pietní území, namísto mezinárodně známého lidického růžového sadu rostl najednou metrový plevel. Z lidického kulturního domu, kde dnes sídlí Lidická galerie, měla být výrobna potravin pro pražské letiště. Až se z toho člověku svíralo srdce.

Vše se začalo měnit teprve v roce 2000, kdy bývalý ministr kultury Pavel Dostál prosadil vznik Památníku Lidice a jeho první ředitelce Ing. Marii Tělupilové se podařilo mnoho z výše uvedených problémů napravit. Od počátku nového tisíciletí začali Češi Lidice postupně opět brát jako normální českou vesnici s mimořádně tragickou historií. Věřil jsem, asi naivně, že to tak již bude navždy. A teď jen nevěřícně sleduji, jak si po dalších 20 letech někdo opět bere lidické jako rukojmí v podivné hře plné svárů a lží. Znovu zdůrazňuji, že je to pro mne naprosto nepřijatelné.

Vždyť si vezměte jen základní fakta. V pomstě za mimořádný odbojový čin, atentát na Reinharda Heydricha, nacisti vyvraždili starobylou českou vesnici, popravili všechny dospělé muže a kluky starší 15 let (Pepíkovi Hroníkovi dokonce ani těch 15 nebylo). Dvaaosmdesát lidických dětí udusili v plynových autech. Ze 105 lidických dětí se jich vrátilo jen 17! Popravili většinu příbuzných obou lidických letců. O život přišlo v koncentračním táboře, na popravišti i při pochodech smrti i šest desítek lidických žen. Mnoho z těch, které se šťastnou shodou náhod vrátily, už nikdy nezaložilo novou rodinu. Vyšší věk jim to již neumožnil. Žily samy, bez povražděných manželů i dětí. Žily ve vzpomínkách a doufaly, že se jim jednou alespoň to jejich odvlečené dítě vrátí. Nedovedly se smířit s tím, že ho někdo zabil. Mnohé pro něj měly až do konce svého života ve svém lidickém domku připravený pokoj. Marně. Dovede si vůbec někdo z nás představit to desítky let trvající utrpení? To věčné, nenaplněné čekání?

Tragédie obce však nesmazatelně poznamenala i další generace lidických. Mám tam řadu přátel, mých vrstevníků i mladších lidí. A mnozí z nich mi prozradili, že se někdy zadívají na své hrající si děti a v duchu si říkají: „Má blonďaté vlasy, modré oči. Snad by tedy přežilo.“

Pokud to shrnu, nyní je tedy opět nutné vrátit do lidických dějin konkrétní lidi a vyprávět jejich příběhy bez jakékoliv ideologie?
Naprosto přesně. Historik by se měl snažit popisovat věci tak, jak se opravdu odehrály a nenechat se ovlivňovat momentální politickou situací či dokonce zadáním. Je samozřejmě nutné vnímat „velké dějiny“, ale také si uvědomovat, že k nám vždy promlouvají i osudy konkrétních lidí a že každá tragédie konkrétního člověka je lidskou tragédií, která zasáhla nejen jeho, ale i jeho nejbližší okolí. Nemám rád prostá čísla v seznamech ztrát, nic podstatného o těch padlých a umučených nevypovídají. Musíme těm lidem dát jména a konkrétní tváře. Pokud možno všem.

Na druhou stranu chci, aby lidičtí, o nichž hovoříme, zůstali normálními lidmi, nechci vytvářet galerii bezchybných mramorových soch. Vždyť šlo o vesnici jako každou jinou. Nebráním se ani zveřejnění nepříjemných pravd. Například té, že místostarosta František Saidl na Vánoce 1938 zabil při hádce svého syna Eduarda. Lidé ten příběh znají z filmu „Lidice“ Petra Nikolaeva. Pamatuji si, jak mi tehdy několik lidí řeklo, že je ta zápletka nevěrohodná, ale ono se to tak opravdu stalo.

Na druhou stranu není dle mého názoru možné na základě jednoho dokumentu, jenž vznikl s velkým časovým odstupem, za zcela jiné politické situace a byl navíc sepsán člověkem, jenž byl ve věci osobně mimořádně zainteresován, provést to, čeho jsme byli nedávno svědky – „ukřižovat“ lidickou ženu za to, že údajně udala svou židovskou podnájemnici a způsobit tím nezměrné utrpení její dceři, jedné z hrstky přeživších lidických dětí. Pokud už chci zveřejnit informace takovéhoto charakteru, musí být dokonale a bez sebemenších pochybností podložené a ověřené.

Narážíte na tvrzení historika Vojtěcha Kyncla a reportáž České televize, podle níž měla jedna z lidických žen Alžběta Doležalová udat svou židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou. Tato kauza ostatně vyústila v rezignaci vaší předchůdkyně a v situaci v Památníku Lidce, kterou jste popisoval. Tvrzení Vojtěcha Kyncla podle vás podložené není?

Jsem přesvědčen, že ne a nejsem sám. Je to i názor dalších historiků a archivářů. Již v době vzniku reportáže České televize, která tuto informaci zveřejnila, existovala studie Vojtěcha Šustka, která toto obvinění zpochybňovala, a přesto mu nebyl dán v reportáži prostor. Za jen těžko pochopitelné mi přijde i rozhodnutí odvysílat reportáž s takovýmto obsahem na výročí vyvraždění Lidic. Za naprosto neuvěřitelné pak považuji následné ataky proti obci Lidice za to, že se odvážila proti obsahu této reportáže ozvat. Namísto toho, aby se někdo zamyslel nad tím, zda náhodou Vojtěch Kyncl neudělal chybu, začne se útočit na lidické jako na ty, kdo se brání zveřejnění údajných „nepříjemných pravd“.

Jak dostanete k lidem to, co říkáte? Tedy to, co bychom o Lidicích skutečně měli vědět a jak bychom o nich měli přemýšlet?
Jako nejschůdnější médium se pochopitelně ukazuje internet. Jeho možnosti jsou neuvěřitelné. Proto již nyní například uvažuji o jakémsi „virtuálním památníku“ všem lidickým a ležáckým. V zahraničí, třeba v Kanadě či USA existují webové stránky, kde jsou připomínáni padlí vojáci. Na základě této inspirace jsem stál před několika lety u vzniku webových stránek inmemoriam.army.cz, které jsou věnovány našim vojákům, kteří položili své životy v zahraničních operacích Armády České republiky. Něco podobného bych chtěl nyní vytvořit i v případě Lidic a Ležáků. Verifikovat seznamy všech obětí, doplnit je portrétními fotografiemi (bude-li to možné) i životopisnými údaji. Právě na tomto projektu by mohl Památník Lidice velice úzce spolupracovat s obcí, pamětníky i potomky přeživších.

Musíme si pospíšit. Čas bohužel není naším přítelem, je neúprosný. Z obyvatel starých Lidic žije již jen jediná lidická žena, paní Jaroslava Skleničková, z osmi lidických dětí si Lidice pamatuje pouze Marie Šupíková. Z Ležáků žije jediné přeživší dítě, paní Jarmila Doležalová.

Zkvalitnit je zapotřebí i vzdělávací a výstavní projekty Památníku Lidice, aby se dostaly do škol. V neposlední řadě bych si přál, aby nejpozději do pěti let vznikla kvalitně zpracovaná vědecká publikace o Lidicích, o jejich dějinách i o všem, co se v roce 1942 i v letech pozdějších odehrálo. Nyní jsou již přístupné důležité dokumenty, jak u nás, tak i v zahraničí, a měly by být konečně využity kvalitními historiky. Ty bych chtěl přizvat ke spolupráci. Nápadů je hodně, záleží však na tom, jak silný tým se mi podaří pro jejich realizaci vytvořit.

Mluvil jste o tom, že pro zahraniční návštěvy znamenají Lidice stále pojem. Jak je to pro Čechy? Zná je i nejmladší generace?
Generace mých vrstevníků má dosud pod vlivem necitlivé propagandy, které jsme byli v mládí vystaveni, kdesi zasunuto, že šlo o komunistickou vesnici, kde se měli dobře, protože dostali po válce nové domy. Tragický osud obce jako by se kdesi vytratil. Přitom pravda je úplně jiná. A mimochodem, opravdu nevím, kdo by chtěl vyměnit nový dům za popraveného manžela a povražděné děti….

Zcela jiné je to u mladší generace. Již 15 let jsem předsedou poroty dětské vědomostní soutěže „Lidice pro 21. století“, které se za tu dobu zúčastnilo více než 30 tisíc dětí. A právě děti rozumí tragickému příběhu Lidic nejlépe. Berou je tak, jak bychom je měli brát my všichni. Jako obyčejnou českou vesnici, která se stala obětí zrůdného zločinu. Proto na ni nesmíme nikdy zapomenout. Návštěva pietního území v Lidicích a Ležákách by měla být samozřejmostí. Člověk, který se narodil v České republice, by tam měl alespoň jednou za život přijet a položit tam květinu.