Nastavení cookies
Proč nebudu oplakávat Transgas
12.01.2018 - Ego!
VOLFŮV REVÍR

Některé domy postavené za socialistické éry přitahují, jiné zase odpuzují. Jsou takové, kvůli nimž si podvědomě vybíráte cestu, protože se s nimi chcete potkat, prohlížet si je a čerpat z nich pozitivní dojmy. To se mi stává na pražském Můstku, spodní části Václavského náměstí, kde stojí budova od Aleny Šrámkové a Jana Šrámka. Pokaždé zpomalím, sleduji její čistou formu. Kdykoliv jsem v Liberci, pokaždé jedu do hor, abych zkontroloval hotel a vysílač na Ještědu, který vymyslel Karel Hubáček tak, že prodloužil horu.

A jsou zase domy, které chcete mít co nejrychleji za sebou: míjíte je, aniž byste na ně pohlédli, a jenom vnímáte, jak vám berou náladu a elán. Zažívám to cestou do Českého rozhlasu, když jdu kolem Transgasu, který byl na konci 70. let – tedy ve stejné době jako dům na Můstku – postaven, aby v něm mohl sídlit Ústřední dispečink tranzitního plynovodu. Přidávám do kroku. Z fasády opatřené dlažebními kostkami na mě padá tíseň, stejně jako z ostrých hran vybetonovaného veřejného prostoru k přilehlým „věžákům“, jež byly současně vztyčeny v Římské ulici pro federální ministerstvo paliv a energetiky. Kašnu jsem neviděl naplněnou vodou. Člověk se ztrácí v chátrající betonové džungli. Proluka byla sice zaplněna, ale nikdy plnohodnotně nefungovala, protože ji lidé nepřijali za svou.

Kdysi tu prý bývaly fronty, když se v Tuzexu prodávaly pračky. Jenže pračky už nejsou na pořadníku. Neznám osobně nikoho, kdo by si chtěl mezi těmito stavbami krátit volný čas a „jen tak“ se tady potulovat. Ptal jsem se měsíce. Město dostalo trhlinu. Transgas navrhli architekti Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek a je považován odborníky za vynikající příklad české brutalistní architektury. Průkopníkem tohoto stylu byl Le Corbusier, který začal po druhé světové válce pracovat především s betonem v surovém (francouzsky brut) stavu, aniž by jej jakkoliv zkrášloval a schovával za omítky. Našel spoustu následovníků, jeho kreace – jak již dobře víme – neušly pozornosti ani ve světě za železnou oponou.

Když jsem se dozvěděl, že nový majitel chce Transgas zbourat, protože jeho areál je v soudobé podobě nereformovatelný, nijak mě to nedojalo. Zkoušel jsem přijít na to, proč jsem v takovém příkrém nesouladu kupříkladu s Kateřinou Bečkovou a Rostislavem Šváchou z Klubu za starou Prahu, kteří se zápalem bojovali, aby byl objekt prohlášen kulturní památkou, ale vždy jsem nabyl stejného dojmu, jenž mě nutil zrychlovat. Nejde ani tak o jednotlivé budovy, ale především o to, co je mezi nimi: palčivě chybí přirozené městské prostředí. Je to místo nesouladu a nesourodosti.

Brutalismus zde vnímám nikoliv jako druh architektury, ale jako hrubou sílu, s níž plynárenští vstoupili na parcelu, již dostali k dispozici. Jedná se o aroganci projevující se ve všech oblastech socialistické reality – a toto je její zhmotnění.

Transgas je totiž v přímém opaku dnes tolik urbanisty objevované a skloňované „městotvornosti“, která byla pro Vinohrady – nejprve jako samostatné město, posléze coby součást Velké Prahy – typická a mohla sloužit jako vzor pro ostatní části metropole: a nejenom je.

Ministerstvo kultury zamítlo žádost prohlásit Transgas za nemovitou kulturní památku, protože „architektské kvality nevyvažují jeho urbanistické nedostatky“. Je to přesně vystižený skutečný stav věcí, neboť celek je více cenný než jednotlivosti, jakkoliv můžou být samy o sobě zajímavé. Poučení? Stát se musí s odborníky dohodnout, co je z normalizační architektury cenné, a to pak ochránit. Což je první krok. Vzhledem k tomu, že si těžko někdo opatří kulturní památku, jejíž adaptace či konverze podléhá přísnému režimu, musí přijít další nezbytný krok: nalézt veřejné prostředky, aby mohla být odkoupena, vhodně rekonstruována a posléze také sloužila, aniž by její provoz byl hluboce ztrátový. Obojí spolu úzce souvisí. Zároveň je dobré mít na vědomí, že stát bývá nejhorší možný vlastník, a v případě chudých států, jakým Česko je, to platí dvojnásobně. •
Spojte se s námi