Díky svým životním zážitkům a zkušenostem zůstal kardinál Miloslav Vlk (1932-2017) normálním člověkem, píše o bývalém pražském arcibiskupovi a primasi českém Daniel Herman. Současný ministr kultury býval po revoluci sekretářem Miloslava Vlka, s nímž se česká veřejnost rozloučí právě dnes.
Vzpomínat na pana kardinála Vlka v minulém čase je najednou zvláštní pocit, protože tu ještě nedávno byl a skoro do posledních chvil byl aktivní. Přestože byl již věkem "pamětník", byl takový, jak jsme ho znali, a navíc v posledních letech nesvázaný břemenem úřadu arcibiskupa. Proto jeho odchod působí možná tak náhle, ale je zřejmé, že byl na něj připraven.
Znali jsme se už předtím, než se roku 1989 vrátil do veřejné duchovní služby. Seznámili jsme se v Praze někdy kolem poloviny osmdesátých let a samozřejmě jsem o něm věděl z vyprávění jeho přátel.
Vzpomínám si na jednu takovou trochu symbolickou záležitost. Když jsme jako seminaristé v osmdesátých letech chodili do katedrály svatého Štěpána Dómskou ulicí v Litoměřicích, pomáhali jsme řádovým sestrám, které tam bydlely, vynášet plné popelnice na ulici. Sestrymi pak za to věnovaly mešní roucho, takové jednoduché, čistě bílé. Miloslav Vlk byl na biskupa svěcen v českobudějovické katedrále právě v něm. On to nevěděl, já tehdy také ne. Ornáty jsme do katedrály na biskupské svěcení půjčovali. To mi řekli až potom.
Miloslav Vlk byl muž, kterého jeho životní zážitky a zkušenosti udržely jako "normálního člověka". Nestalo se mu to, co některým jiným, že takzvaně zfarářovatěli. Chodili jsme spolu občas na výlety do přírody a mohli probírat důležitá témata. Oba nás spojoval silný vztah k Šumavě. Myslím, že jsme ji vnímali nejen jako místo, které je krásné samo o sobě, ale i proto, že nám na některých místech poskytovala výhled do svobodného světa, který byl pro nás tehdy tak nedostupný.
I poté, co jsem se vydal na jinou životní dráhu, jsem se s ním radil a považoval ho za svého staršího a moudrého duchovního přítele. Vím, že během svého působení narazil i na řadu nepochopení. Myslím si ale, že to byl vždycky férový člověk. Vždycky mu o něco šlo. Část toho nepochopení možná vycházela i z toho, že nebylo v jeho silách naplnit všechna očekávání, která někteří lidé měli. Byl jsem u toho, když se třeba řešila otázka začlenění duchovních z takzvané podzemní církve do církevních struktur, a on, kvůli nedostatečné podpoře některých lidí, kteří o tom nad ním rozhodovali, nemohl všem vyjít vstříc. Ve Vatikánu k tomu problému tehdy zaujali víceméně negativní postoj. Chtěli tu otázku vyřešit sami.
Období, jaké už nezažijeme Rád bych tady připomněl některé ze svých knižně vydaných vzpomínek, které se týkaly i našich společných zážitků z doby, kdy odešel po svém jmenování arcibiskupem do Prahy a mě si vzal z Českých Budějovic s sebou. Začátky v Praze nebyly lehké. Neměl například asi tři týdny ani dveře do svého bytu. Večer jsme tam vždycky dávali velkou kytku, jako že je zavřeno. Moje maminka, která byla kdysi jeho spolužačkou, mu první dny vařila, žehlila mu věci na sebe, nakupovala. Prostě nikdo jiný zpočátku k dispozici nebyl.
Jedna další vzpomínka už dnes vzbudí úsměv. Miloslav Vlk už tehdy nosil brýle. V zákristii svatovítské katedrály se mu těsně před intronizací ulomila obroučka a nastala nepříjemná situace, protože bez brýlí nemohl číst. Na fotografiích z té události má brýle šikmo; spravil jsem je provizorně izolační páskou, aby je vůbec mohl mít na nose.
Přes všechny potíže jsme byli u něčeho nového, co vznikalo, a bylo to období, jaké už asi nezažijeme. K těm nesnadným úkolům patřilo i postavit se k totalitní minulosti. Postoj ke komunismu a jeho zločinům byl jasný. Jak se ale postavit k duchovním, kteří třeba byli na seznamech agentů StB? Pan kardinál kněze vyzval, aby ten, kdo měl nějaký problém, za ním přišel a řekl mu to. Skutečně někteří přišli a mluvili s ním o tom. Nepovedlo se ale, pokud vím, nikoho přimět k tomu, aby svou lítost vyjádřil veřejně. Nakonec to kardinál udělal za celou církev u nás sám. Přitom zrovna on patřil k těm, které minulý režim neměl v lásce a nedovolil mu ani celé roky oficiálně působit v duchovní službě.
K takovým momentům, kdy si dnes uvědomuji jedinečnost tehdejší doby, patřily třeba jeho rozhovory s Václavem Havlem. Uněkterých jsem mohl být přítomen. Pan prezident Havel dovedl mluvit i o dost náročných duchovních tématech.
Vybavuje se mi jedno předvánoční setkání, kdy došlo na vtělení Boha do lidské bytosti, což je hlavní téma vánočních svátků. Václav Havel tehdy formuloval, že toto není schopen pochopit. Bylo ale vidět, že o tom nemluví jen tak, ale že o tom předem přemýšlel. Pan kardinál mu říkal, že to není nikdo schopen pochopit, že je to tajemství, které je neproniknutelné. Dnes si říkám, nebyla to šťastná země a doba, kde hlava státu a primas církve spolu hovořili o takových věcech?
Ale abych se vrátil na začátek, vlastně si myslím, že o kardinálu Miloslavu Vlkovi skutečně nemusíme mluvit jen v minulém čase, protože stopy jeho působení jsou v naší zemi hluboké a ze semene uloženého do země jistě vzejde nový život.
Byl to vždycky férový člověk. Vždycky mu o něco šlo. Část toho nepochopení možná vycházela i z toho, že nebylo v jeho silách naplnit všechna očekávání, která někteří lidé měli.
Pan kardinál kněze, kteří mohli být na seznamech StB, vyzval, aby za ním přišli a řekli mu to. Skutečně někteří přišli, nepovedlo se ale nikoho přimět k tomu, aby svou lítost vyjádřil veřejně. Nakonec to kardinál udělal za celou církev u nás sám.
