Málokterý člověk ovlivnil můj život tolik jako kardinál Miloslav Vlk. Seznámili jsme se někdy v polovině 80. let v Praze, tedy v době, kdy nesměl oficiálně vykonávat kněžské povolání. Vážil jsem si a dodnes si vážím toho, že mě krátce po svém jmenování biskupem v Českých Budějovicích, na jaře 1990, přizval ke spolupráci ve svém sekretariátu. To bylo pro další běh mého života zásadním momentem. Naše spolupráce pokračovala i po jeho jmenování pražským arcibiskupem, celkem pět roků. Dalších devět let jsme intenzivně spolupracovali v oblasti sdělovacích prostředků, když jsem působil v pozici mluvčího České biskupské konference a kardinál Vlk byl v jejím rámci za média odpovědný.
Po jeho boku jsem měl možnost poznat a pochopit mnohé z „církevní kuchyně“, doma, ve Vatikánu i ve světě. Jedinečnou zkušeností a zážitkem bylo jeho jmenování kardinálem v roce 1994. Díky němu jsem měl možnost vícekrát hovořit s papežem Janem Pavlem II. i Benediktem XVI.
Byl to náročný, ale skvělý šéf, který mi dal mnoho praktických rad do života, z nichž dodnes čerpám. Vzpomínám si na jeden z prvních úkolů, cestu do Železné Rudy na Šumavě, kterou jsem připravoval. Šlo o česko-německé setkání na nedávno otevřené hranici. Ptal jsem se na jakousi organizační věc, jak ji mám vyřídit, a dostalo se mi odpovědi, že to je můj úkol. Stále více jsem tak začínal chápat svou roli a pod zkušeným vedením Miloslava Vlka, bývalého sekretáře biskupa Josefa Hloucha, jsem pochopil, jak důležitá je role sekretariátu, řidičů a spolupracovníků osoby, která stojí v čele.
Miloslava Vlka jsem poznal jako férového chlapa, kterému vždy o něco šlo. Měl vize, které se snažil uskutečňovat. Jeho pojetí církve jako součásti společnosti, nikoli exkluzivního klubu na vrcholu hory Olymp, mi bylo a je blízké. Konzultoval jsem s ním všechny zásadní kroky svého života včetně odchodu z aktivní duchovní služby, v čemž mi byl výrazně nápomocen. Z jeho úst jsem někdy před dvaceti roky poprvé slyšel otázku, zda bych neměl někdy někam kandidovat. Od té doby jsem o tom přemýšlel a poté to i uskutečnil.
Jeho žehnající ruku jsem cítil za sebou celá ta dlouhá léta naší spolupráce a našeho přátelství. Bezmála třicet let jsme spolu a ještě s dalšími přáteli skoro každoročně slavili své svátky (Daniela je 17. a Miloslava 18. prosince).
Miloslav Vlk je muž, který přesáhl svou dobu. Dokázal převést církev z prostředí totality do svobodné společnosti. Dokázal pevně stát za svým přesvědčením a nedělat kompromisy, které by mu svědomí vyčítalo. Patřil a vždy bude patřit k největším osobnostem, s nimiž jsem měl tu čest se znát a spolupracovat. Celý svůj život mu budu vděčný za vše, co pro mě znamenal.
