Kdo na jeho místo?
06.11.2017 - Respekt

Česká kultura prožila za Daniela Hermana tiché, ale zcela důstojné období

 

Od časů legendárního Pavla Dostála byl Daniel Hermanprvním ministrem kultury, který v čele svého úřadu vydržel celé čtyři roky. Současná povolební vyjednávání teprve začínají běžet, už teď je nicméně skoro jisté, že na Dostálových rekordních sedm let Herman nedosáhne. Jako lídr pražské kandidátky KDU-ČSL neprošel do parlamentu, když ho o pět set preferenčních hlasů přeskočil kolega, úspěšný starosta Prahy 7 Jan Čižinský.

                Přitom se zdálo, že Herman by neměl mít co do popularity se zvolením problém. Správce sociálních sítí Nostického paláce, básník Petr Kukal účty ministerstva pravidelně plnil ohromujícími čísly udávajícími, o kolik se za Hermanovy éry zvedla podpora české kultury. A nejen kultury: jedním z posledních údajů bylo bezmála půl miliardy, za kterou stát odkoupí vepřín v Letech u Písku, z něhož se má stát památník někdejšího romského koncentráku. Investici na odčinění velké historické křivdy na vládě prosadil právě Daniel Herman.

                Spolu se souběžným udělením Státní ceny za literaturu Jáchymu Topolovi za společensky kritický román Citlivý člověk to byl finální důkaz, že za jeho úřadování se ministerstvo navenek prezentovalo i kroky, jež rozhodně nemůžeme považovat za nadbíhající většinovému vkusu obyvatelstva. Možná právě tohle mu ve volbách zlomilo vaz. V aktuálně rozdaných politických kartách je nepravděpodobné, že by v tom po Danielu Hermanovi někdo pokračoval. Ale i kdyby ho vystřídal sebevětší populista, v něčem bude muset na jeho práci navázat. V čem konkrétně a proč?

 

Peníze a lidská práva

 

Nejprve k těm zmiňovaným číslům. Rozpočet ministerstvakultury činil v době Hermanova příchodu do úřadu necelých devět miliard korun, s tím si musel vystačit jak na chod veškerých státních kulturních institucí, tak na opravy památek či platy duchovních. Letos je to skoro 13 miliard, což znamená nárůst o 43 procent. A hlavně to představuje 0,96 procenta z celkového státního rozpočtu, čímž jsme se na dosah přiblížili k onomu kýženému jednomu procentu, po němž se tu v kultuře dlouhá léta marně volá. Platy zaměstnanců v sektoru se zvedly zhruba o 35 procent, podpora literatury z 33 milionů na skoro dvojnásobek, živého umění ze 185 milionů na 290.

                Co se týče památek, jen v Praze momentálně probíhá několik miliardových investic do klíčových institucí, kterým kvůli dlouhodobému přezírání hrozil bez nadsázky rozpad. Alespoň tedy v hmotném slova smyslu. Spuštěné rekonstrukce nyní z veřejných peněz odčerpávají astronomické sumy: Národní muzeum se opravuje za 2,8, Klementinum za 2,3, Státní opera za 1,2 a Uměleckoprůmyslové museum za 0,8 miliardy korun.

                Jen tyhle náklady donedávna představovaly víceméně celý roční rozpočet ministerstva kultury a až za Hermana se kabinet nechal přesvědčit o tom, že jsou pro naši budoucnost stejně strategické jako modernizace houfnic nebo dálniční sítě, o čemž na rozdíl od péče o kulturní dědictví nikdo moc nepochybuje.

Ale nejde pouze o peníze. Herman byl nejen obratný úředník schopný vymoci si peníze od kolegů nehledě na jejich stranickou příslušnost (premiér ani ministr financí nikdy neměli stejnou legitimaci jako on), ale taky člověk, díky kterému se ministerstvo kultury konečně stalo čímsi jako celospolečenským hybatelem.

                Ovšem v přeneseném smyslu. Pokud se ohlédneme za Hermanovým veřejným vystupováním, víc než o kultuře mluvil o věcech, které s ní sice bezprostředně souvisí, leč přímo nespadají pod jeho agendu. Pod svůj úřad víceméně přenesl témata ministra pro lidská práva. Mělo to svou logiku: žádná vláda pro tento post nezřídila samostatné ministerstvo, lidskoprávní tematiku měl na starosti ministr bez portfeje přidělený na Úřad vlády a v Sobotkově vládě tento post obsadil nejdřív Jiří Dienstbier vytížený vnitrostranickým soubojem se sociálními demokraty, aby ho na poslední rok vystřídal zcela neviditelný Jan Chvojka.

                Herman před ministrováním vedl Ústav pro studium totalitních režimů a ve vládě se rozhodl tuto podle něj upozaděnou agendu prosazovat i na kultuře. Nadbíhání čínskému a ruskému režimu, Hradem kritizovaná návštěva dalajlamy, neudělení prezidentského vyznamenání Hermanovu nacisty pronásledovanému strýci, vyrovnávání se s poválečnou a komunistickou minulostí, návrat nedemokratických praktik do společnosti i vrcholné politiky... To byla nejčastější témata, díky nimž bylo o ministrovikultury v posledních čtyřech letech nejvíc slyšet. V Sobotkově kabinetu si vysloužil postavení morální autority, jaká ve vládě léta neseděla. Spíš kvůli tomu než navýšením rozpočtu za Hermanovy éry zcela utichly protesty proti jeho ministerstvu ze strany odborné veřejnosti, jež byla jeho společenskému angažmá vzhledem k obdobnému naturelu nakloněna.

 

Babišovy sliby

 

Nic ale není zadarmo: díky Hermanovu stylu se totiž z veřejné debaty vytratila i samotná kultura. Přestaly se psát petice, nekonaly se demonstrace, věčná témata jako nedostatečná podpora literárním časopisům, nemainstreamovým divadlům a vůbec živé kultuře prakticky zmizela ze scény. Částečně proto, že kultura opravdu přestala být dramaticky podfinancovaná. Ale taky proto, že ministr zhusta vytahoval trumfy, které nešly přebít. Pokud byl schopný odstranit hanebný prasečák z místa, kde umíraly stovky lidí, jako jediný z vlády se přes odpor premiéra před médii setkal s tibetským vůdcem a oproti svým předchůdcům se neproducíroval s představiteli masové kultury, ale vyjadřoval veřejnou podporu okrajovějším žánrům, bylo těžké s ním nesympatizovat.

                Z vnějšího pohledu se tak díky tomuto kolektivnímu spokojenému tichu musí zdát, že českou kulturu dnes skoro nic netrápí. Platy v sektoru se však stále pohybují na hranici existenčního minima a na rozdíl od jiných zaměstnanců ve veřejné sféře o lidech z kultury moc není slyšet. Nejspíš právě kvůli tomu si taky v nedávném předvolebním boji žádná ze stran nevybrala kulturu jako kapitolu, jíž se hodlá v případě úspěchu věnovat.

                O to napínavější bude, co se nyní bude s ministerstvem kultury po očekávaném Hermanověodchodu dít. O nejméně lukrativní rezort se zatím nikdo nepere, budoucí premiér Andrej Babiš se ostatně minulý týden nechal slyšet, že si na něj nedělá pro ANO zálusk a spolu se školstvím pro něj hledá vhodného kandidáta z jiných zdrojů. Ve vlastním programu přitom měl, že chce jeho rozpočet navýšit na „nejméně“ 1,5 procenta výdajů státního rozpočtu a platy do roku 2021 zvýšit o polovinu. K tomu ještě přidal slib zavést po britském vzoru bezplatný vstup do vybraných expozic státních muzeí a galerií.

                Pokud by si Babiš kandidáta vybíral z nabízejících se stran, rovnou si může škrtnout ODS. Ta ve svém kratičkém programu toužila jen po jednom procentu a zdůraznila, že „stát má mít v kultuře minimální úlohu“. ODS je přes všechny neblahé zkušenosti pořád přesvědčená, že v kultuře mají platit tvrdé zákony trhu. Ovšem pokud má obstát bez dotací a jiné veřejné podpory, těžko se v ní mohou zvyšovat platy, protože z Národního muzea komerční trhák neudělá žádný kouzelník – dokonce ani Petr Fiala ne.

                S Piráty by si ANO rozumělo víc. I oni chtějí v muzeích vybírat jen dobrovolné vstupné a disponují fešácky působícím návrhem vyhradit u státních staveb aspoň jedno procento z rozpočtu na uměleckou výzdobu. A Babiš má rád, když může něco „dělat pro lidi“. SPD má ve svém programu o kultuře jen jednu očekávatelnou větu: „Důsledně odmítáme multikulturní ideologii, která je nástrojem islamizace.“ A nedávná debata v České televizi ukázala, že Okamurův expert na kulturu, manažer pivní kapely Argema Miloslav Rozner, není schopen ani přečíst pár vět z papíru, což by ho v pozici ministra limitovalo. Se zbytkem stran – možná snad až na tu Hermanovu – se nedá čekat, že by Babiš našel společnou řeč.

                Nestranických odborníků a odbornic se pochopitelně nabízí celá řada. Jedna z nich, vdova po architektu Janu Kaplickém Eliška Kaplický Fuchsová, za ANO ostatně sedí v pražském zastupitelstvu v pozici předsedkyně Výboru pro kulturu. Vzhledem k výše napsanému bude každopádně nutné, aby měl takový člověk ve vládě podobně silnou pozici, jakou měl Daniel Herman. Ten si ji vybudoval přes svou osobní integritu, což je nejspíš neopakovatelná věc. Ale stejně dobře se dá vystavět třeba na osobním charismatu kombinovaném se vzděláním a dobrým vkusem. Takových lidí je v této zemi docela dost.

                Ze současné dobré kondice totiž může česká kultura spadnout velmi snadno a rychle zase na svoje standardní dno. Pak by o ní sice bylo z ministerských paláců slyšet víc než o lidských právech, ale je otázka, k čemu by to bylo dobré.