Rozhovor s ministrem kultury Danielem Hermanem
19.12.2016 - Týden, Petr Kolář, Ondřej Fér

První dny židovského svátku chanuka letos připadají na stejný termín jako Vánoce. Jak bude slavit lidovecký ministr kultury DANIEL HERMAN, který pochází ze židovské rodiny a zároveň byl v minulosti katolickým knězem? Mluví i o tom, proč je podle něho stále nutné česko-německé smiřování, přijímání uprchlíků, v čem se Evropská unie podobá římské říši a zda mu politicky pomohla kauza Brady.

* V uplynulých dnech jste převzal Uměleckou cenu česko-německého porozumění. Myslíte, že jsou takové ceny ještě potřeba? Že porozumění mezi Čechy a Němci není?

Jsem přesvědčen, že porozumění je. Ale že je dobře na tom poli pracovat, protože stále přetrvává řada předsudků. Nedivím se tomu, protože od jedenasedmdesáti let, které uběhly od konce druhé světové války, musíme odečíst čtyřicet let komunismu, kdy se u nás do lidí hustila nenávistná propaganda. Třeba že za Šumavou jsou nepřátelé revanšisté, kteří jen čekají, aby mohli revidovat výsledky války. To jsou samozřejmě nesmysly. Pokud ale lidé žili svůj produktivní věk v této propagandě, chápu, že s tím mají problém. Proto je to třeba trpělivě vysvětlovat a opakovat. Vždyť i v Německu s tím měli minimálně dvacet let po válce potíže.

* Komunisté jsou sedmadvacet let pryč. Opravdu se nám nezdá, že by si Češi a Němci nerozuměli. A když už u nás někdo vášně či nesouhlasnou vlnu vyvolá, jsou to lidé typu šéfa Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta, jenž dostal cenu spolu s vámi, ne? Nepřičinil se o to svým vystupováním?

Ne. Pana Posselta znám dlouhá léta. Je to člověk, který je přesvědčený dialogický přítel Čechů. Byl tak ve své rodině vychován. Je to přesvědčený Evropan a u nás byl naprosto neprávem démonizován některými – zejména opět komunistickými – kruhy. Takže musím vystoupit na jeho obranu. On je atakován i různými skupinami v sudetoněmeckém prostředí jako příliš vstřícný a dialogický. Mluví vždycky stejně, ať už tady, nebo v Německu. A nikde mu za to – obrazně řečeno – netleskají. Cením si na něm, že stojí za svým a v tom duchu pracuje.

* Při přebírání ceny jste zmínil nutnost zasazovat se o to, aby nebyl „evropský projekt míru a svobody ohrožen všudypřítomným populismem a krátkozrakými národními zájmy“. Je špatné hájit národní zájmy? Naši předci je přece hájili celá staletí…

Jde o to, aby nebyly krátkozraké. Aby nebyly šovinistické, namířené proti někomu. Pokud je to oprávněná národní hrdost na něco, co ten který národ dokázal, a schopnost vnímat pozitivní věci od těch druhých, je to v pořádku. Jsem zastáncem jednoty v mnohosti. To je ta rozkvetlá bohatá zahrada, smíšený les, ne monokultura. Ale jestliže chceme povyšovat nějaký zájem nad ostatní a proti nim, je to špatně. Evropa je složena z mnoha kultur a etnik, ale přes mnohé války dokázala nějaké hodnoty sdílet. Přičemž je dobré držet národní specifi ka: kulturní rozmanitost, tradice, folklor, hudbu, výtvarné umění, architekturu. To je mimořádné, obohacující. Ale ne, aby to bylo namířeno proti někomu.

* Jenže se zdá, že se Evropská unie snaží některými svými kroky a direktivami tato národní specifi ka stírat. To bývá kontraproduktivní. Z hloupostí typu národního boje za uznání českosti syrečků či sporů o pomazánkové máslo přece vznikají naprosto zbytečné hysterie. Hlavními „bojovníky za syrečky“ jsou přitom často vaši straničtí kolegové…

Nemyslím si, že se to Evropská unie snaží stírat. To je nepochopení, zaměňování nesmyslů za věci podstatné. Tady je společná zahraniční politika Evropy, společná obranná politika Evropy, volný obchod, volná výměna osob. Ale zároveň respektování unikátnosti. Kdyby chtěl tohle někdo smazávat, gumuje identitu Evropy. To by bylo špatně.

* Odpůrci vašeho konceptu – například europoslanec ODS Jan Zahradil – namítají: „Zkuste si vzhledem k historickým reminiscencím představit, že Němci hlídají řecké hranice. Vždyť to nemůže fungovat.“ Nemá pravdu?

Pan Zahradil má extrémní názory dlouhá léta a má je stále. Oceňuji, že je alespoň konzistentní. Ale asi bych nenašel ani jedno téma, kde bychom se shodli. Jeho pohled nesdílím ani v tomto případě. Je to pohled obrácený do minulosti a já myslím, že je třeba se dívat do budoucnosti.

* Zdá se ale, že Evropská unie v rámci své mnohosti trochu přešlapuje na místě a neví, kam směřovat. Jaká je vaše představa?

To je pravda, že trochu neví. Je třeba podívat se do její vlastní historie. Evropa je staletí srostlá entita. Evropské dědictví je dědictvím sounáležitosti. Poté, co evropskou sounáležitost zničil Napoleon Bonaparte, tady ten projekt úplně nebyl. Bylo tu Bismarckovo Německo, první světová válka, druhá světová válka, která dokonala dílo zkázy. A v té době se opět objevili politici, s hrdostí říkám, že křesťanskodemokratičtí, kteří se vrátili k původní sounáležitosti. Dospělo to až k Evropské unii. To, že je Evropa dohromady, že je nějakým celkem, to k ní patří. Tady je třeba hledat inspirace. Nejde jen o hospodářskou otázku, i když je velmi důležitá. Ale díky tomuto projektu tu sedmdesát let – s výjimkou Balkánu – nebyla válka. Za svými hranicemi nemáme žádného nepřítele. Situace se obrovsky změnila za dobu jednoho lidského života. A to díky tomuto jedinečnému projektu evropského sjednocování. Je třeba, abychom si zachovali identitu, ale jasně si defi novali priority společných zájmů. Obranu, hospodářství, volný obchod, volný pohyb osob, vládu práva a odpovědnosti. Svoboda se nesmí zaměňovat s anarchií.

* Někteří historici dnes EU přirovnávají k římské říši před jejím rozpadem. Ta tehdy také absorbovala řadu lidí a kultur, sounáležitost k říši se rozmělňovala, například ve vojsku pak už ani nebojovali Římané, ale legionáři, kteří s říší necítili žádnou sounáležitost. Zatímco Římané se soustředili na svůj blahobyt a vymýšlení předpisů. Nehrozí to i dnešní Evropě?

Jsem přesvědčen, že historie Římské říše je velmi inspirativní. To, co máte na mysli, se týká hlavně rozdělení na západořímskou a východořímskou říši, která se přerodila v říši byzantskou. To už bylo tak obrovské, že už se to nedalo spravovat. Svět antiky neodolal v konkurenci s těmi – a dávám to do uvozovek – „barbarskými“ národy Evropy. Ale nekonal se konec světa. Lidé tehdy byli schopni postavit mezi kulturami most. Jsem přesvědčen, že stejně jako tehdy i dnes může být jediným mostem křesťanská kultura. Neztratit svou kulturní identitu, ale dokázat se otevřít novým impulsům. Podívejme se do bavorského Řezna, kde je dodnes brána římského tábora. Tam si to člověk velmi uvědomuje. My jsme teď těmi privilegovanými držiteli pasu římské říše. Ale za těmi branami je velké množství lidí, kteří chtějí dovnitř. Je to otázka našeho rozhodnutí. Nějakou dobu asi ještě můžeme zvyšovat hradby a kvalitu našich zbraní. Ale naše civilizace je za zenitem, ani jedna evropská země není nad hranicí přežitelnosti. Budeme-li pokračovat tímto způsobem, ti za branami je dříve nebo později prolomí. A vůbec se s námi nebudou bavit, jestli chceme nějakou symbiózu. Brutálně řečeno: vezmou si, co budou chtít.

* Přesně na to přece odpůrci migrace poukazují. Jak se tomu dá podle vás zabránit?

Uděláme totéž, co se povedlo Římu. Budeme schopni předat to podstatné z naší civilizace a pozvat za hradby ty, kteří jsou kompatibilní s našimi hodnotami. A kteří na ty brány pořád ještě klepou, neprolamují je, a říkají: „Haló, my máme zájem.“ Jestliže my nastavíme pravidla, protože jsme tady doma, máme šanci se spolupodílet na budoucnosti Evropy. Pro celou Evropu je prioritou, aby zůstala Evropou. Jestli budeme schopni své priority stanovit – a diskuse o evropské ústavě o tom moc nesvědčí –, anebo budeme dělat pštrosí politiku a čekat, až ty brány někdo prolomí. To je špatná politika.

* Trochu jste nám připomněl teorii Václava Klause, byť z obráceného úhlu pohledu. Podle něho ti „takzvaní Evropané“ – jak říká – sem zvou migranty proto, že z nich chtějí „vytesat“ nového evropského člověka podle svých představ…

Já se hlásím k tomu, že jsem nikoli takzvaný, ale opravdový Evropan. A na rozdíl od Václava Klause jsem šťastný, že mám na pasu napsáno Evropská unie. Já bych se toho nebál. To je prostě vývoj světa. Tak jako už dnes není 18. nebo 19. století, tak ve 22. století to bude zase jiné. A my máme šanci podílet se na budoucnosti svých potomků. Nebojím se toho za předpokladu, že zůstaneme hluboce zakořeněni ve své vlastní tradici a identitě. Že budeme vědět, kdo jsme, odkud a kam jdeme, abychom byli schopni bavit se s člověkem jiných názorů. Jestliže je člověk na velmi vratkých nohou a na mělkých základech, má problém. Má strach. Není ale třeba mít strach. Obdivuji současného papeže Františka, stejně jako jsem obdivoval jeho předpředchůdce Jana Pavla II. To jsou či byli lidé zakořenění ve své tradici. Právě proto neměli strach otevřít své brány. Ne proto, aby lacině vyprodávali své hodnoty, ale aby na jejich základě nabízeli dialog lidem přicházejícím z jiné kultury, která je pro ně nějak atraktivní.

* Nemáme ale dostatečné potíže sami se sebou? Ve Velké Británii například vláda aktuálně považovala za nutné znovu defi novat antisemitismus jako trestný čin. Opět tam dochází k obviňování Židů. Nemáte strach, že nás tito běsi mohou pohltit?

Omlouvám se, ale o tom nejsem informován. Obecně mohu říct, že pokud to tak je, pak se integrace úplně nepovedla. To je prostě špatně. V uplynulém období jsem byl v německém bundestagu, kde předseda německého sněmu k tématu uprchlické krize jednoznačně řekl: „Kdo přichází do Německa, musí respektovat německé zákony. Kdo nebude ochoten je respektovat, nemůže zde být.“ A jedním z německých zákonů je právo Izraele na existenci. Tedy kdo zpochybňuje právo Izraele na existenci, nemůže být v Německu. My stanovujeme pravidla, protože my tady nechceme být s nimi, ale oni s námi. Když vstupuji do mešity, také si zuji boty a nebudu tam chodit v gumovkách. Protože se to nedělá.

* Cítíte vzrůstající antisemitismus?

Celkem často jezdím do Izraele a vím, že si tam francouzští Židé masově kupují byty. Říkají, že se ve Francii necítí úplně v bezpečí. Frankofonní Evropa k antisemitismu z nějakého důvodu výrazněji inklinuje. To je fakt, který se nedá relativizovat. U nás tato tendence naštěstí není tak silná. Německo je podle mého názoru zemí, která se dokázala se svou velmi temnou minulostí výborně vyrovnat. Vidíme, že i přes velmi hlubokou propast lze postavit velmi solidní most. Nesmíme zapomínat, ale musíme se dívat dopředu. Poučit se. Země, které po druhé světové válce zůstaly součástí svobodné Evropy, se s minulostí dokázaly vyrovnat. Země, jež se staly částmi sovětského impéria, prožily zneužití minulosti. Procházela jimi vlna šovinismu a revanšismu. Byla to forma sovětizace a snaha vytvořit jakéhosi homo sověticus.

* Součástí tohoto jevu byl mimochodem i silný antiklerikalismus. Trochu nám přijde, že kvůli církevním restitucím se vrací do hry. Například v postojích některých politiků z ČSSD typu jihočeského hejtmana Jiřího Zimoly. Co tomu říkáte?

Pan Zimola nereprezentuje celou sociální demokracii, tím jsem si jist. Jsou v ní různé názorové proudy a on je představitelem toho extrémnějšího. Ale jeho hlas není hlasem celé ČSSD, to bychom té straně křivdili.

* Sociální demokracie přece měla revizi církevních restitucí v programu. Tu myšlenku opustili jen proto, že v koaliční vládě zasedli s lidovci, ne?

V sociální demokracii je řada lidí, kteří tuto myšlenku nikdy nehájili. Pro mě ČSSD zůstává velmi solidním partnerem a stranou, která jednoznačně patří do našeho i evropského politického spektra. Nemyslím, že extrémní názory, jež jste tu zmínili, reflektují převládající atmosféru uvnitř ní.

* Narůstá podle vás antiklerikalismus v české společnosti?

Ne. Naopak myslím, že snaha tabuizovat náboženský život byla překonána. Téma duchovní dimenze života patří do oblasti všeobecných informací. Církvím vyčítám, že tak docela nedokázaly najít adekvátní místo ve svobodné, ale sekulární společnosti. Nicméně model spolupráce mezi státem a církvemi funguje velmi dobře. Ať už jde o památkovou péči, o školství, nebo například o hospice či duchovní péči v armádě či ve vězeních. To jsou věci, které se velmi dobře ujaly, jsou kladně přijímány a ze strany církví jsou nesmírně poctivě odpracovány. Ani já jsem kvůli své minulosti v církevní službě nezažil nějakou vysloveně negativní reakci.

* Pocházíte ze židovské rodiny, poté jste byl katolickým knězem a nechal se ze služby propustit. Shodou okolností letos vycházejí Vánoce a chanuka na stejný čas. Jak budete slavit?

Židovství a křesťanství jsou podle mého přesvědčení dvě etapy téže duchovní cesty. I přes hluboké historické nedorozumění mezi nimi…

* … myslíte tím třeba to, že Židé zabili Ježíška, jak se říká?

Když to vezmeme doslova, zabili ho římští vojáci na pokyn římského místodržitele Piláta. Že se tato událost prezentovala tak, jak jste řekl, byla nesmírně nezodpovědná hra. Papež Jan Pavel II. se za to velmi upřímně omluvil. A já jako syn z částečně židovské rodiny jsem měl možnost osobně mu za to poděkovat. Za to, co udělal pro smíření v židovsko-křesťanských vztazích. Jan Pavel II. nazval Židy staršími bratry křesťanů a já s tímto výkladem souhlasím. Advent i chanuka jsou svátky světla. Poukazují na vítězství naděje nad beznadějí. Když tu teď zhasneme a rozsvítíme jedinou svíčku, tma uteče. A to je obrovsky silné poselství.

* Jak u vás probíhalo rozhodování mezi židovstvím a katolictvím?

Nikdy jsem nebyl členem židovské obce. Můj dědeček z matčiny strany konvertoval ke katolictví. A já jsem přesvědčen, že to je totéž. Křesťanství přineslo oproti židovství jednu věc, která je nová. Biblickou zvěst přelilo přes břehy Izraele. Ježíš přece říká, že nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Vždycky se hlásí ke své židovské identitě. Pravověrné židovství nevěří, že Ježíš byl Mesiáš, a stále čeká na jeho příchod, ano. Ale je to tak podstatné? Podle mě ne. Pro mě je podstatné, že jde o poselství, které prokázalo obrovskou životaschopnost. Je tu tisíce let. Tisíce let kultivuje tvář země. Je to něco naprosto nepochopitelného. Lidé od Argentiny přes Nový Zéland až po Anchorage na Aljašce slaví stejný svátek a stejnou chanuku. Je to síla, která nemá obdoby.

* Budete na Vánoce rozsvěcovat stromeček, nebo chanukiji?

Stromeček. A až se v Praze bude rozsvěcet chanukija, chci u toho být také. Jsem rád, že světla neubývá, ale přibývá. A nakonec ho bude přibývat i astronomicky, přijde slunovrat a dny se začnou prodlužovat. I to je symbolem naděje.