Dotazy k přednášejícím Alena Hanáková, ministryně kultury České republiky
Vážená paní ministryně, Vámi předložená důvodová zpráva oprávněně poukazovala na některé skutečnosti. Zcela však opomíjela, že po případném navracení tzv. církevního majetku se tento majetek dostane do diametrálně odlišné právní situace, než byl před rokem 1948, kdy církve byly již několik století omezené v nakládání se svým majetkem. O tom v ní chybí jakákoliv zmínka, aniž by bylo zřejmé proč. Stejně tak i odkaz na Pl. I. ÚS 9/07 oprávněně poukazoval na nutnost přijetí nějakého zákona, který by vypořádal historický majetek církví, když však důvodová zpráva zamlčuje, že může být provedeno vypořádání i ryze symbolicky či vůbec a místo toho se v ní hovoří o rizicích spojených s potenciálním zahájením „živelného“ vydávání majetku církví a náboženských společností rozhodnutími obecných soudů stvrzených argumentací Ústavního soudu a o legitimním očekávání církví vypořádat církevní majetek, přestože toto nevyplývá z žádného judikátu soudů. V té souvislosti se ptám: 1) Proč důvodová zpráva neodkazuje i na jiné rozhodnutí Ústavního soudu např. č. 24/1997 Sb., kdy např. tento konstatoval, že: „Ve své rozhodovací činnosti (např. nález z 2. dubna 1996 ve věci Pl. ÚS 47/95) Ústavní soud zastává názor, že zákonodárce nemůže být omezován při definování subjektů, na něž se zákon vztahuje. Ve věci Pl. ÚS 47/95 Ústavní soud vycházel ze stanoviska, že nejde o diferenciační charakter právní normy, ale o součást vlastní definice oprávněných osob, což lze analogicky vztáhnout na nyní projednávanou věc, kde zákon definuje kategorii osob povinných. To, že zákonodárce mohl při vytváření zákona postupovat jinak, nelze samo o sobě považovat za zvýhodnění či znevýhodnění určité skupiny subjektů.“, tj. není snad nepochopitelnou chybou důvodové zprávy, že neuvádí, že Ústavní soud připouští, že se nemusí restituovat a to ani církevní majetek či se může restituovat pouze některý majetek?
Ministerstvo kultury vycházelo z relevantních nálezů Ústavního soudu, které byly přijaty přímo k problematice historického církevního majetku. Jedná se především o nálezy z poslední doby, tj. nález sp. zn. I.ÚS 663/06 ze dne 24.06.2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I ÚS 2166/10 ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07 ze dne z 31. 3. 2011 a sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011. Církve jsou v odlišném postavení od ostatních právnických osob, neboť vypořádání jejich majetku bylo přislíbeno zákonodárcem v zákoně o půdě. Zákonodárce dobrovolně přijal závazek, že přijme zákon, který vypořádá historický majetek církví a náboženských společností, řeholních řádů a kongregací. Na straně církví tak vzniklo legitimní očekávání jako majetkový zájem, který podléhá ochraně vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Toto legitimní očekávání bylo utvrzováno postoji v podstatě všech vlád a také rozhodnutími Ústavního soudu. Bohužel zákonodárce dále nejednal a stát takový zákon nepřijal. Stát tak stále drží podstatnou část historického církevního majetku, který přešel na stát v důsledku křivd, a financuje církve podle zákona z roku 1949, který ponechává církve v hospodářské závislosti na státu. Majetek, který má být vypořádán je přitom dostatečně určen, jak uvádí v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 Ústavní soud: „Vymezení okruhu dotčeného majetku v ustanovení § 29 zákona o půdě je dostatečně určité, neboť existence věcného práva (resp. pozbytí práva k majetku, jehož odejmutím byla způsobena křivda) v rozhodném období je objektivně právně průkaznou skutečností, a je nerozhodné, že státní orgány nevedou kompletní samostatný seznam dotčeného majetku, k čemuž ani není právního důvodu“. Pouhé symbolické odškodnění by nemohlo naplnit nejen legitimní očekávání na straně církví, ale rovněž by neumožnilo zajistit hospodářskou nezávislost církví na státu, která je dalším cílem návrhu zákona o majetkovém vyrovnání.
2) Proč se má restituovat veškerý církevní majetek a to ať naturálně či finančně, když majetek jiným subjektům se nerestituoval v takovémto rozsahu, případně Vás prosím o zodpovězení dotazu, jakým subjektům se restituoval majetek za stejných podmínek, jako se má restituovat církevní majetek? Podstatou restitučních zákonů z 90. let (zákon o půdě, zákon o mimosoudních rehabilitacích) bylo odstranění spáchaných majetkových křivd formou obnovy vlastnictví k původnímu majetku. Podstatnou navrhovaného zákona je narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi a nastolení kvalitativně nových majetkových vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Vydání části původního majetku církví a náboženských společností je pouze jednou z částí narovnání vztahů. Je třeba si uvědomit, že zabrání církevního majetku po roce 1948 v první řadě nesměřovalo proti vlastnickému právu jednotlivých církevních subjektů, jeho vlastním cílem bylo zničení hospodářské nezávislosti církví a likvidace náboženské svobody. Právě tuto křivdu by měl navrhovaný zákon napravit. Pokud konkrétně srovnáváme nároky podle navrhovaného zákona a zákona o půdě lze uvést toto: ? Podle zákona o půdě byly povinnými osobami kromě státu i obce, kraje, právnické osoby soukromého práva i fyzické osoby, podle navrhovaného zákona se vydává pouze majetek státu. ? Podle zákona o půdě se hradilo znehodnocení vydávaného majetku. Podle navrhovaného zákona se znehodnocení nehradí. ? Podle zákona o půdě se poskytovala náhrada za mrtvý a živý inventář, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují. ? Podle zákona o půdě se poskytovaly náhrady pokud na původních pozemcích existovaly trvalé porosty, podle navrhovaného zákona se takové náhrady neposkytují.
Navíc na rozdíl od restituentů, kterým byl majetek vrácen už v 90. letech, církve nemohou 20 let čerpat ze svého majetku žádné výnosy. Jenom výnosy z církevních lesů za tu dobu dosahují miliardových hodnot.
3) Proč se v důvodové zprávě hrozí možným soudním vydáváním církevního majetku, když 13. prosince 2000 rozhodl velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jan Malhous proti České republice, že Evropskému soudu pro lidská práva nepřísluší posuzovat okolnosti vyvlastnění nebo jeho pokračující účinky, pokud tyto události nastaly před přistoupením České republiky k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, tedy před 18. březnem 1992? Z citovaného rozhodnutí je zřejmé, že neprovedení církevních restitucí není v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech a nepřísluší Evropskému soudu o těchto restitucích rozhodovat. O soudním vydávání historického církevního majetku už rozhodl Ústavní soud. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 Ústavní soud shledal, že, nečinnost Parlamentu ČR spočívající v nepřijetí zákona, který by vypořádal historický majetek církví, je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. V nálezu ze dne 31.3.2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07 Ústavní soud určil, že zákonodárce musí církevní majetek vypořádat v časovém limitu, který odpovídá plnohodnotnému legislativnímu procesu s tím, že jinak začne Ústavní soud o vydávání majetku rozhodovat sám. A konečně v nálezu sp. zn. I. ÚS 562/09 ze dne 31. 8. 2011 Ústavní soud konstatoval, že časový limit pro zákonodárce byl již překročen a že o vrácení církevního majetku mají rozhodovat soudy. (Na základě toho již Okresní soud v Bruntále v únoru 2012 rozhodl ve prospěch farnosti Heřmanovice). Na problematiku původního majetku církví a náboženských společností rovněž dopadá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. června 2004 ve věci Broniowski, ve kterém soud konstatoval porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě v důsledku nečinnosti státu, který nepřijal právním řádem předvídaný zákon, podle kterého byl mohlo být rozhodnuto o odškodnění. Z rozhodování Evropského soudu pro lidská práva plyne, že pokud smluvní stát po ratifikaci Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod (protokolu) přijme právní úpravu umožňující plnou nebo částečnou obnovu vlastnictví konfiskovaného majetku, může tento zákon zakládat nové majetkové právo pod ochranou čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Totéž platí ve vztahu k opatřením týkajícím se restituce nebo kompenzace majetku, která plynou ze zákona přijatého před ratifikací Úmluvy (protokolu), pokud tento zákona zůstává v účinnosti i po ratifikaci Úmluvy (protokolu).
4) Pokud ani Ústavní soud a ani Evropský soud pro lidská práva nezakotvují povinnost restituovat církevní majetek, z čeho vyplývají Vámi uváděné obavy státu z nerealizování církevních restitucí a proč je chce provést v diskriminačním rozsahu vůči ostatním restituentům? K povinnosti zákonodárce přijmout zákon, který vypořádá historický církevní majetek, podle rozhodnutí Ústavního soudu viz předchozí odpovědi k otázkám č. 1 a 3. K rozhodování Evropského soudu pro lidská práva viz předchozí odpověď k otázce č. 3. K údajné diskriminaci ostatních restituentů viz předchozí odpověď k otázce č. 2.
5) Má stát obavy a případně jaké z ekonomických dopadů případných žalob dalších restituentů pro rozdílný přístup státu k církvím a ostatním restituentům a to nejen pro rozdíl tržního ocenění nevydávaného majetku a netržního ocenění dle předrevolučních předpisů u ostatních restituentů? K ocenění majetku původně vlastněného církvemi a náboženskými společnostmi nelze přistupovat stejně jako v případě ocenění podle zákona o půdě. Podle zákona o půdě se v případě, že nebylo možné vydat původní nemovitost, vydávaly náhradní pozemky. Jen ve výjimečných případech se nevydávaly náhradní pozemky a místo toho se vyplácela finanční náhrada (pouze v 10 % nebylo možné vydat původní nemovitost, a z těchto 10 % pouze 7 % dostalo finanční náhradu). Jelikož v roce 1991, kdy byl zákon o půdě přijímán, trh s půdou vůbec neexistoval, nebylo možné pro finanční náhrady použít spravedlivější tržní ceny. Jediné co bylo použitelné byly tedy úřední ceny, a to podle tehdy platné vyhlášky Ministerstva financí č. 182/1988 Sb. Tato vyhláška však už byla před více než 20 let zrušena. Určit finanční náhradu podle předpisu, který už dávno neplatí, by bylo zjevně nespravedlivé a bylo by úspěšně napadeno u Ústavního soudu jako výraz libovůle zákonodárce. Bylo možné hovořit o spáchání nové křivdy na straně církví a náboženských společností.
6) Proč v důvodové zprávě se uvádí, že cílem zákona č. 218/1949 Sb. bylo dostat církve a náboženské společnosti pod kontrolu státu, a neuvádí se, že již pod ní byly několik století před tím, takže tento zákon byl zcela v duchu předchozí právní úpravy? Je pravda, že stát za habsburské monarchie i v době I. republiky určitým způsobem prováděl zásahy do autonomie církví, které by z dnešního ústavního pořádku byly nepřípustné (např. státní souhlas se změnou hranic diecézí). Po roce 1948 se však pro komunistický režim v České republice, stejně jako všude ve světě, stalo náboženství ideovým protivníkem, kterého je potřeba potlačit. V tom se situace radikálně změnila od doby Habsburků i I. republiky. Komunistický režim proto začal náboženskou svobodu omezovat. Už brzy po únoru 1948 začaly být zestátňovány církevní školy, omezován církevní tisk a církevní shromáždění. Později začaly procesy s duchovními, zabírání klášterů a internace řeholníků a řeholnic. Co se týče financování byla Katolická církev před únorem 1948 financována ze čtyř hlavních zdrojů. Jednalo se o výnosy z církevního majetku, jehož vlastnictví bylo omezeno, výnosy církevních sbírek, příspěvky státu na dorovnání platů duchovních (tzv. kongrua, která se týkala cca 1/3 katolických duchovních) a patronáty, které představovaly závazky většinou obcí, zemí či soukromých osob přispívat na provoz kostela či charitního zařízení. Po roce 1948 začaly být církevní sbírky omezovány, církevní majetek byl bez náhrady vyvlastněn. Dále byl přijat zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, podle kterého přešly všechny patronáty na stát a kterým byla nahrazena dosavadní kongrua novým systémem financování. Tento nový systém přinesl podstatně masivnější podíl státu na financování duchovním než tomu bylo předtím, a to s jednoznačným cílem dostat duchovní do hospodářské závislosti na státu. Například neblaze proslulý Alexej Čepička se při jednání Církevní komise ÚV KSČ dne 30. dubna 1949, k novém systému financování církví vyjádři takto „... výplata se bude provádět prostřednictvím KNV přímo do rukou jednotlivých kněží, jako státním zaměstnancům. Stát si samozřejmě vyhrazuje přezkoumávat při této příležitosti, jak který kněz osvědčuje svoji loajálnost k režimu. Pro tyto účely máme k dispozici přesnou kartotéku všech kněží s jejich posudky a zprávami o jejich chování a vystupování. Počítáme s tím, že v každé diecézi bychom pro výstrahu vyloučili 2-3 kněze z pobírání kongruy. Případy bychom zveřejnili ve věstníku a uvedly důvody našeho rozhodnutí. Přitom bychom naznačili, že úprava platů není definitivní, to pokládáme z psychologického hlediska za velmi důležité.“ (Církevní komise ÚV KSČ 1949-1951 I Církevní komise ÚV KSČ („Církevní šestka“) duben 1949 – březen 1950. Marie BULÍNOVÁ, Milena JANIŠOVÁ a Karel KAPLAN, ed. Praha – Brno 1994: Ústav pro soudové dějiny ve spolupráci se Státním ústředním archivem v nakladatelství Doplněk, 1994. ISBN 80-85765-34-9).
7) Proč TOP 09, jejíž jste představitelkou, nezpracovala a nezveřejnila podrobnou právní analýzu tzv. církevního majetku, aby bylo zřejmé, zda mají pravdu kritici církevních restitucí, z nichž někteří dokonce podali i trestní oznámení na ústavní činitele, či ti, kteří je prosazují, když takovouto seriosní právní analýzu nezabezpečil stát? Jde ze strany TOP 09 o snahu prosadit restituce, když v jejím vedení působí osoby spojené s katolickou církví? Souvisí církevní restituce s tím, proč nepadla vláda přes spory mezi jednotlivými koaličními partnery? Lze očekávat, že po jejich schválení dojde k pádu Nečasovy vlády? Již při tvorbě zákona o majetkovém vyrovnání v roce 2007 bylo Ministerstvem kultury zadáno několik právních posudků ve věci vlastnictví církevního majetku, a to Právnické fakultě Masarykovy univerzity, Právnické fakultě Západočeské univerzity a Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Rovněž byla využit posudek zpracovaný doc. Mikulem a doc. Kindlem z Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Všechny tyto posudky jsou k dispozici veřejnosti na internetových stránkách Ministerstva kultury, viz http://www.mkcr.cz/cz/cirkve-a-nabozenske-spolecnosti/majetkove-narovnani/vlastnicke-pravo-cirkvi-a-nabozenskych-spolecnosti-123127/
