Reakce ministra kultury

3.4.2009 — Informační kancelář

Ministerstvo kultury se v posledních dnech dostalo do hledáčku některých umělců, kteří vytvořili iniciativu Za Česko kulturní. Za ušlechtilým názvem je skryta snaha o navýšení grantů zejména pro literární časopisy, jejichž představitelé jsou také iniciátory této akce.

Rozumím tomu, že v době, kdy se donátoři z řad soukromých firem hledají obtížněji než obvykle, snaží se tvůrci těchto periodik hledat zdroje jinde. Minimálně u jednoho titulu je více než zjevné, že impulzem k vyvíjení nátlaku na ministerstvo kultury byl právě odchod jednoho z hlavních sponzorů. I přesto bych byl ochoten diskutovat o možnostech ministerstva podílet se třeba jen po určitou dobu na částečném sanování takové ztráty, pokud by bylo rozdávat z čeho. Ale ono v tuto chvíli není.

Literární časopisy dostaly v loňském roce na svoji činnost 14 milionů korun. V průběhu roku jim tato částka byla navýšena, neboť se díky hospodářskému růstu jednalo o rok mimořádně štědrý také ke kulturním aktivitám. Podotýkám, že v loňském roce bylo financování české kultury zajištěno vůbec nejlépe od vzniku samostatné České republiky a věřte, že mne to stálo mnoho úsilí. Letos titíž příjemci od resortu kultury dostali milionů 13. Zároveň jim bylo slíbeno, že stejně jako v loňském roce, i letos bude resort usilovat o navýšení prostředků v průběhu fiskálního roku. Podtrženo, sečteno. Ano, literární časopisy dostaly granty na úrovni let minulých. Budou tedy muset hledat zdroje prostředků jinde, budou muset přemýšlet, kde ušetřit, zvažovat sjednocení titulů, vzájemnou podporu redakcí, rozšíření počtu předplatitelů či snížení periodicity vydání. Ano, není to záviděníhodná situace. Věřte, že ani mne nijak netěší. Jde ale o fakt, s nímž se budou muset vypořádat, stejně jako se s důsledky hospodářské krize musí vypořádat tituly menší či větší v celé řadě dalších zemí. Výše uvedené způsoby, kterými se snaží zachovat alespoň v omezené míře chod svých redakcí, jsou dnes naprosto běžné. Jen ve Spojených státech přišlo od vypuknutí krize o práci 16 000 novinářů, řada titulů zůstává jen v internetové verzi, některé zanikly úplně. Není to veselá bilance, ale bylo by bláhové se domnívat, že se stav ekonomiky literárních titulů netýká.

Pokud mi je vyčítáno, že v době krize věnuji více prostředků na obnovu památek, pak mi na závěr dovolte pár slov na vysvětlenou. I přes pokles také u těchto programů přibližně o dvacet procent je tomu skutečně tak a je to podle mne naprosto správně. Za čtyřicet let totalitní devastace totiž vázne na našich památkách vnitřní dluh ve výši asi šedesáti miliard korun. Celou řadu památek jsme se proto zavázali rekonstruovat již v minulosti, některé dokonce závazným usnesením vlády. Navíc nemohu opomenout fakt, že tyto investice jsou zároveň šancí na získání práce pro řadu místních malých firem a tedy na práci pro jejich zaměstnance. V době krize musím uvažovat i takto.

Tolik k bouři ve sklenici vody, kterou se snaží vyvolat ti, kteří dotacím a grantům ze strany státu uvykli a nyní se jich nehodlají vzdát.

Václav Jehlička, ministr kultury