Návrh zákona o audiovizuálních mediálních službách

20.8.2009 — Informační kancelář

Od roku 1989 představovala základní dokument Evropského společenství v oblasti televizního vysílání směrnice Rady 89/552/EHS, o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (tzv. směrnice "Televize bez hranic"), novelizovaná v roce 1997 směrnicí Evropského parlamentu a Rady 97/36/ES. Jejím hlavním cílem byla realizace jednoho ze základních principů EU – svobodného pohybu služeb – televizních programů. Stanovení minimálních standardů televizního vysílání (regulace reklamy, ochrana dětí a mladistvých apod.) umožnilo, aby televizní programy mohly volně překračovat hranice států uvnitř Evropského společenství. Směrnice upravila celoevropský aspekt vysílání tím, že vymezila jurisdikci členských států nad jednotlivými provozovateli vysílání, a současně zaručila jejich svobodný příjem. Významným cílem "Televize bez hranic" byla rovněž podpora distribuce a produkce evropských televizních programů. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.

Jak zákon č. 231/2001 Sb., tak směrnice Rady 89/552/EHS ve znění směrnice 97/36/ES, jsou ve vztahu k současné situaci zastaralé, neboť upravují pouze provozování televizního vysílání, nikoli už rychle se rozvíjející audiovizuální mediální služby na vyžádání. Audiovizuální mediální služby na vyžádání jsou širokou bezprostřední dostupností týchž nabízených pořadů velmi podobné televiznímu vysílání. Jejich odlišnost je dána tím, že se jedná o služby, u nichž je následnost pořadů v rukou příjemce služby, který se může rozhodnout, kdy a jaké pořady bude přijímat.

Rozdíl mezi audiovizuální mediální službou na vyžádání a televizním vysíláním tedy spočívá především v nestejné míře svobody výběru pořadů a kontroly obsahu ze strany příjemce služby, tudíž je zřejmé, že regulace audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání vyžaduje využití jiných nástrojů a postupů než je tomu v případě televizního vysílání. V rámci Evropské unie proto byla směrnice 89/552/EHS, ve znění směrnice 97/36/ES novelizována (včetně změny jejího názvu) směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2007/65/ES. Výsledné znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb je třeba promítnout do právního řádu České republiky do 19. prosince 2009.

Úkolem nové právní úpravy je zajistit všem poskytovatelům audiovizuálních mediálních služeb (tj. provozovatelům televizního vysílání a poskytovatelům audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání) technologicky neutrální způsob regulace a rovné podmínky soutěže, tedy přístup, který nebude činit rozdíl mezi různými platformami pro šíření obdobného obsahu, nicméně zohlední rozdílnou povahu televizního vysílání jako lineární služby a audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání jako nelineárních služeb. Proto bude regulace obsahu audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání užší než regulace obsahu televizního vysílání.

Poskytování audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání nebude podmiňováno získáním licence ani registrace. Upravuje se pouze povinnost poskytovatele této služby oznámit Radě pro rozhlasové a televizní vysílání některé údaje o své službě, neboť Rada povede evidenci poskytovatelů těchto služeb. Návrh zákona mění některá pravidla pro využívání různých forem komerční komunikace ve vysílání. Ruší se denní limit pro reklamu a denní limit pro vysílání teleshoppingových šotů v televizním vysílání s tím, že zachován pro vysílání reklamy a teleshoppingových šotů zůstává pouze limit 12 minut v průběhu jedné vysílací hodiny.

Zaváděná úprava nově umožňuje sponzorovat nejen jednotlivé pořady, nýbrž i audiovizuální mediální službu, tj. televizní vysílání nebo audiovizuální mediální službu na vyžádání, jako celek.

Za splnění taxativně vymezených podmínek se pro oblast tvorby televizních pořadů a pořadů určených pro audiovizuální mediální služby na vyžádání umožňuje využití formy komerční komunikace známé jako tzv. „product placement“. Význam této skutečnosti lze podtrhnout např. údajem, že v kinematografické produkci v České republice tvoří příjem z product placementu v průměru 20% výrobních nákladů filmu zmiňován.

V zájmu zajištění nediskriminačního přístupu k informacím o událostech, které jsou předmětem zvýšeného zájmu veřejnosti a k jejichž vysílání získal určitý provozovatel výhradní práva, se upravuje právo každého dalšího provozovatele televizního vysílání získat krátký zpravodajský výňatek tím způsobem, že mu bude umožněn přístup k signálu přenosu této události nebo poskytnut její záznam.

© 2007–2010 Ministerstvo kultury • Informace o webu • Napište nám • Mapa stránek • Registr oznámení