Zdeněk Sloboda – Asociace mediální pedagogiky
Report z panelu MEDIA LITERACY – Zdeněk Sloboda
Mým úkolem je poreferovat o workshopu s názvem Media Literacy, tedy mediální gramotnost.
Jsem rád, že se tohoto tématu česká vláda a konkrétně Ministerstvo kultury chopilo a doufám, že tomu tak bude i po skončení předsednictví České republiky EU. Protože – a tím odkazuji již ke zmínce prof. Jiráka z FSV UK v Praze z našeho panelu – české země mají hlubokou tradici mediální výchovy. Mnoho zahraničních autorů odkazuje k Janu Amosi Komenskému, coby prvnímu intelektuálovi, filosofovi a pedagogovi, který podporoval využívání různých médií – prostředníků – v procesu výchovy a výuky, včetně zařazení novin.
Příspěvky našeho panelu představily především různé cesty k vytváření mediální gramotnosti, a to především jako modely dobré praxe/good practice.
Snad všichni řečníci se shodli na třech elementech mediální gramotnosti, jimiž jsou 3C: (a) Access/přístup, (b) critical evaluation and understanding/ porozumění a kritické hodnocení médií a (C) create and communicate/kreativita a komunikace. Nebo obdobně trojúhelník či tři pilíře create-discuss-understand.
Začal jsem svou zprávu teoretičtěji, a tak nejprve poreferuji o dvou méně praktických příspěvcích.
V prvním z nich paní Aviva Silver, vedoucí Unit A2 MEDIA programme and media literacy Evropské komise, tlumočila sice zatím krátkodobý (v roce 2006 vznikla teprve 1. expertní skupina na úrovni Evropské komise), ale o to intenzivnější zájem EU o práci na poli mediální výchovy. Zájmy/fokusy Evr. komise v této oblasti by pak měly být v blízké budoucnosti tři: komerční komunikace, audiovizuální tvorba a online prostředí (nebo také digital literacy). Politickými cíly EU by měla být především (1) podpora a mezinárodní výměna (a informovanost o) dobrých praxích/good practices, (2) podpora zvyšování úrovně mediální gramotnosti a (3) podpora výzkumu a tvorby hodnotících kritérií/assessment criteria.
Zajímavým bodem druhého spíše teoretického příspěvku od Jana Jiráka z FSV UK v Praze byla výzva k důkladnému a systematickému výzkumu mediálního prostředí především v nových členských zemích EU, jelikož se ukazuje, že v rámci mediální výchovy a gramotnosti je v Evropě velká rozmanitost, která se zakládá často na odlišné historické a kulturní zkušenosti, že přenositelnost modelů mediální výchovy z jedné země do druhé je často problematická. Ve svém příspěvku popsal prof. Jirák pak především systém mediální výchovy v České republice coby (postupně od roku 2005) kutikulárně zakotveného průřezového tématu, které musí české základní i střední školy nějak uchopit, ať už jako (a) projekty či workshopy, (b) vytvoření nového mediálního předmětu či (c) implementaci mediální výchovy - jak vědění/knowledge o médiích, tak získávání mediálních dovedností a kompetencí – v rámci již existujících školních předmětů.
Další příspěvky v panelu pak ukázaly možnosti a způsoby, kterými je možno mediální výchovu a mediální gramotnost uchopit, respektive zprostředkovat.
Využití filmu v mediální výchově představili Henrik Bo Nielsen z Dánského filmového institutu, Gabriel Maasen z Nizozemského institutu pro filmovou výchovu a Karel Strachoň z české organizace Jeden svět pořádající především filmový festival o lidských právech. Těmto třem zmíněným do značné míry podobné mediálně-výchovné projekty představila i Cecilia Boreson ze Swedish Educational Broadcasting Copany (Švédské výchovné vysílací společnosti).
Oba Skandinávské příspěvky, asi především díky velké tradici těchto zemí představovaly projekty zaměřené na aktivní a kreativní filmovou či televizní tvorbu dětí a mládeže. Projekt Film-X v Dánsku je především filmové studio, kde prostřednictvím vyváření vlastních filmů se žáci a žákyně naučí způsobům vytváření a fungování filmu i např. kritické reflexi manipulace s obrazem atd. Projekty představované Cecilii Boreson byly různější, zpravidla tvořené samotnými mladými, ale také tvořené pro ně, oslovující je přiměřenou a zajímavou formou s tématy, která je zajímají, jsou jim blízká.
Gabriel Maasen z Nizozemí představil projekt filmů pro školy ((s velice povedenými a trendy logy)) s názvy Klasse Film pro základní školy a Movie Zone pro nižší ročníky středních škol. Na různých (dobrovolně se účastnících) místech celého Nizozemí bylo možno se školou shlédnout před 1000 projekcí. Promítání filmů je podpořeno nejen příručkou a počítačovými hrami a cvičeními pro učitele, ale také mobilním filmovým studiem, DVD vysvětlujícím vztah filmu k ostatním médiím a také webovou stránkou projektu.
Jeden z mála českých best practice modelů je projekt Jeden svět ve školách, kde organizace Jeden svět v rámci festivalu pořádá představení pro děti, ale také vytváří tématické DVD-boxy (podpořené manuálem pro učitele), jimiž lze ve školním prostředí otevírat často citlivá témata lidských práv. Z pocitu nedostatečnosti mediální výchovy v Česku se jedním z témat stala i média (a především zpravodajství) samotná.
Všichni čtyři přispěvovatelé si samozřejmě uvědomovali to, že současnými mladými jsou více „sexy“ médii internet a mobilní komunikace, a tak projekty jsou často doplňovány a propojovány s dalšími médii jako jsou třeba weby, blogy nebo online hry.
Poslední příspěvek, který jsem dosud nezmínil, od Ewana McIntoshe ze skotského/britského Channel4, se právě zaměřil na moderní technologie, komunikaci a zábavu – web, mobile, gaming … protože cílem jejich 4iP je oslovit mladé lidi, tam kde jsou (tedy online), tak aby je to bavilo (aby to nevypadalo jako cokoliv ve škole) – a dát jim prostor pro vlastní kreativitu, interakci, sdílení a možnost participace. Tento příspěvek byl zajímavý, netradiční až burcující především proto, že není a ani nechce být součástí školy, či vzdělávacího systému či procesu … stejně tak jako konzumace médií probíhá především mimo instituci školy.
Tento bod zmínila pak i v závěrečné diskusi Aviva Silver, která celý panel poměrně vhodně shrnula, proto se ji pokusím na závěr odcitovat: Mediální gramotnost se stala trendy tématem, což je víceméně dobře. Je ale těžká pro uchopení učiteli a pro trénink učitelů, protože uniká ze školních tříd a je často vytvářena ve skupinách vrstevníků.
Mé shrnutí: Co je třeba udělat v prostoru EU? Především zajistit kooperaci a výměnu zkušeností, které ač nejsou 100% přenositelné ze země do země, jsou tu, je jich mnoho a lze na nich stavět, jen se o nich musí vědět. – NETWORKING
Dále je třeba posílit mediální a mediálně-pedagogický VÝZKUM.
Dalším aspektem, který jsme tolik v panelu netematizovali, ale je evidentní, je FINANCOVÁNÍ.
